Ironie života

22. června 2014 v 18:36 | Mariella |  Harry Potter
Znáte ten pocit, kdy máte s povídkou určité plány a ve výsledku z toho vyjde něco naprosto jiného? Ano, tohle je ten případ.

Název: Ironie života
Přístupnost: patrně bez omezení
Postavy: Hermiona Grangerová, Severus Snape, Lucius Malfoy.
Varování: AU (Tak trochu.)
Shrnutí: Život je jedna velká ironie. Vždycky je.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.
Poznámka: Psáno do sosáckého klišé binga.



O tom, že život není nic jiného než jedna velká ironie, se Severus Snape přesvědčil už dávno. Jeho samotný osud byl natolik krutý, že již v raném věku pochopil, že život je jen jedno dlouhé utrpení a existence člověka má jediný smysl - totiž ten, aby ta nebohá osoba, které jsou od malička do hlavy vtloukány myšlenky o tom, jak jedinečná a drahocenná je, pochopila, že nic z toho není pravda. Člověk nikdy nebyl středem vesmíru, nikdy nemohl být jedinečný, protože byl stvořen podle nějakého podivného vzoru, žádné jeho myšlenky nemohly spasit ani nic podobného. Člověk byl majetkem osudu, jeho hračkou. V okamžiku, kdy si to vše uvědomil, kdy prozřel a uviděl v tom jedinou pravdu světa, mohl konečně začít žít ve světě bez iluzí.

Jak ironické, že tito lidé byli ostatními nazýváni krutými, pověry mluvily o ovládnutí světu, ale komu z těch uvědomělých by záleželo na světě? Ne, jejich jedinou zábavou, tím zbývajícím smyslem, se stalo hraní si s ostatními.
Hrát si s těmi, co to ještě nepochopili, žili si ve svých růžových zámcích zahaleni do iluze o tom, jak dobro vždy zvítězí a zlo bude poraženo.

Jak ironické, že mezi ty snílky patřila i Hermiona Grangerová. A Severus Snape konečně dostal svou příležitost jí ukázat, jak je svět krutý, a my všichni jsme jen pouhé loutky…

Její cela páchla zatuchlinou a něčím, co se bála pojmenovat. Raději nepřemýšlela nad tím, kdo tu pobýval před ní. A co se s ním stalo. A i když lidé říkali, že v samotě se tomu člověk neubrání, dokázala to. Seděla se zavřenýma očima, unavená a vyhublá, opřená o zeď, v mysli si přehrávající vzpomínky, šťastné chvíle z Bradavic i z doby, kdy ani netušila, že je čarodějka.

Vlastně nechápala, proč ji nezavřeli do Azkabanu, nebo k ní alespoň nepostavili na stráž mozkomora, který by tomu udělal přítrž, nechal by ji utápět se ve smutku, osamocení, bolesti a nejistotě.

Jistě, netušila, co se stalo. Jestli její přátelé vůbec žijí, její rodina, spolužáci… Ale věřila. V její mysli se zdálo nemožné, aby Voldemort porazil své protivníky, zabil je či uvěznil. Variantu, že ministerstvo kouzel padlo už před několika měsíci a Bradavice byla pevně v rukách smrtijedů, si prostě nepřipouštěla. Její cela možná byla temná a většinu ostatních lidí by dohnala k šílenství, ale ona se držela naděje.

A žila.

Uprostřed jedné z těch dlouhých chvil, kdy se ve své hlavě honila se svými mudlovskými spolužáky na hřišti základní školy, se otevřely dveře. Zavrzání ji probudilo, vytrhlo ze sladké vzpomínky a ona zamžourala do tmy.

Kousek přede dveřmi otevřenými do vzdálené chodby stál muž. V ruce držel zapálenou pochodeň - sklepení patrně neumožňovalo žádné použití magie - a jí z jasného světla vrhly do očí slzy. Přesto po usilovném zamrkání poznala postavu a na okamžik zaváhala, netušila, co si myslet. Jeho přítomnost tu mohla znamenat mnoho věcí a to ji mátlo.

"Slečno Grangerová," pronesl hluboký hlas naprosto bez emocí, černé oči ji skenovaly a pátraly po místnosti, kterou někdo prohlásil za její nový domov, počítaly a zhodnocovaly.

Neodpověděla. Jen dál seděla, čekala na to, co se stane. Zda ji odvede na popravu. Nebo na svobodu.

Ani on nic neříkal. Chvíli postával na místě, a pak přišel o něco blíž, aby jí k nohám hodil svitek pergamenu. Pozorována jeho bedlivým pohledem se pro něj natáhla a třesoucíma ruka ho rozvinula. Naklonil svou pochodeň blíže k ní, aby na zlověstný text dopadlo alespoň trochu světla.

Vyhláška Ministra kouzel číslo…
…k prvnímu červnu roku devatenáct set devadesát osm…
…všichni kouzelníci bez prokázaných předků se schopností ovládání magie…
…jsou povinni odevzdat své hůlky…
…ti, kteří se proviní či v minulosti provinili i jiným zločinem proti kouzelnickému právu, propadají Ministerstvu kouzel bez nutnosti soudního řízení…
…provinilí budou svěřeni do majetku důvěryhodných kouzelníků.

Nepřečetla vše, ale jako kdyby tahle věty byly světlem schválně vytaženy na povrch. Mohla to mít před sebou černé na bílém, ale stejně tomu nevěřila. Nemohla. Co se stalo, že kouzelníci schválili něco takového? Dopustili návrat k něčemu, co bylo tak ohavné a nevěřícné, že pro určitou část čarodějů znamenalo de facto otroctví…

I pro ni.

Pak ji zrak padl na menší pergamen, který předtím omylem upustila na zem. Vyzvedla ho na světlo. Podobně jako větší byl i tento opatřen znaky Ministerstva kouzel a podpisem samotného ministra. A ačkoli na něm bylo mnohem méně textu, těch několik málo slov ji vyděsilo mnohem více než samotná vyhláška.

Hermiona Jane Grangerová, narozena devatenáctého září roku tisíc devět set sedmdesát devět, je tímto výnosem svěřena do majetku ředitele Bradavic, profesora Severuse Snapea.

Váhavě vzhlédla, aby se setkala s jeho nepříjemným pohledem. Stál tam, nemluvil. Čekal. A ona pochopila. Opatrně se zvedla a udělala první krok. Upřímně nechápala, že se přitom zvládla udržet na slabých vratkých nohách.

Snape se nijak neobtěžoval jí pomoci. Když přišla o další krok blíže, otočil se a vydal se ven. Šel o něco pomaleji než normálně, ale i tak měla Hermiona co dělat, aby mu stačila. Klopýtala a jednou se málem ocitla na zemi, hlava se jí začínala točit, jak si po tak dlouhé době odvykla chodit. Dívka sama nechápala, že dokázala jít spletitými chodbami, a pak po příkrých schodech vylézt nahoru do světlé haly, kde ji profesor hrubě popadl za ruku a bez jediného slova se s ní přemístil.

*-*-*-*

Probudila se v posteli. Cítila se zmateně a na okamžik snad zauvažovala, zda to vše nebyl jen hodně dlouhý sen. Pak si ale uvědomila, že místnost, v níž se nachází, nezná. Byla malá a vůbec nepůsobila útulným dojmem, jak by někdo mohl mylně doplnit. Stěny pokrývala tmavá tapeta se zašedlým motivem břečťanu. Nacházelo se tu její lůžko, tvrdé a nepohodlné, a naproti němu stála menší komoda. Podlaha byla holá a ledová, jak zjistila, když se opatrně zvedla.

V ten moment si uvědomila, že ji někdo patrně umyl a vyměnil oblečení - místo otrhaných hadrů z vězení měla na sobě lehkou noční košili. Zděsila se. A poslední člověk, na kterého si před spánkem, kdo ví, jak dlouhým, vzpomínala, byl Snape.

Posadila se zpátky na postel. Přemýšlela. Snažila se vybavit vše, co se stalo předtím, než se probudila zde, na tomto neznámém místě. Děsilo ji, že od toho přemístění si nic nepamatovala. Děsilo ji to, co si ještě ve své cele přečetla. Znamenalo to, že…?

Ne, nechtěla nad tím uvažovat, přemýšlet, protože jakákoliv myšlenka na ten jednoduchý fakt ji neuvěřitelně bolela. Jenže nemohla odolávat věčně - pravda vždy vyjde na povrch, s tím člověk nic neudělá. A ji dostihla, jako každého člověka na této planetě.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž. Oděn v černém hábitu jako při každé jiné příležitosti, s výrazem bez emocí a ledovým pohledem.

"Vidím, že jste už vzhůru, slečno," pronesl po chvíli ticha.

"Jak jsem se sem dostala?" zeptala se a nedokázala zakrýt určitý podtón strachu ve svém hlase.

Neodpověděl hned. Nejprve zavřel dveře, pak přešel k oknu naproti nim, kterého si ani sama nevšimla. Roztáhl závěsy a rozvířil tím prach, ale tomu nevěnovala pozornost. Zalapala po dechu, když se jí naskytl výhled na okolní krajinu.

Její pokoj byl vysoko, zcela určitě v nějaké věži. Viděla les táhnoucí se do dálky, na pohled hustý a temný. Zcela jista si byla, když spatřila i jezero. Jeho klidná hladina se třpytila pod raným letním sluncem. Věděla, kde je. Ale nedokázala tomu uvěřit, tak se jen otočila k profesorovi. Ten se ušklíbl.

"Kam jste si myslela, že vás vezmu?"

Kamkoliv jinam, jen ne sem, chtělo se jí odpovědět. Kamkoliv jinam, jen ne do Bradavic.

A přitom to dávalo smysl, jak si později uvědomila. Už na tom pergamenu, který jí předal, bylo napsáno, že Snape je ředitel Bradavic. Kam jinam ji měl brát?

*-*-*-*

Ranní sluneční paprsky ji polechtaly na tváři. Na okamžik zatoužila ještě chvíli spát, ale nakonec se přemohla a se zívnutím se posadila. Psal se třetí den jejího příběhu. Už přestala věřit, že je to sen. Její naděje v jakýkoliv zázrak postupně odpadávala. Smiřovala se s realitou, s tím, co bylo patrné na první pohled.

Svlékla se z noční košile a navlékla na sebe nevýrazné bavlněné šaty béžové barvy. Potichu vyšla z pokoje, vědoma si toho, že celý hrad ještě spal. A on také.

Tyhle chvíle po ránu měla nejraději. Vše bylo tiché, nikdo ji nerušil, nikdo nic nepřikazoval a ona měla tuto denní dobu naprosto pro sebe. Při přípravě snídaně si pobrukovala písničky, které si pamatovala od dětství, lehké popěvky, co jí ulpěly v paměti. Šlo jí to od ruky - bylo snadné si zvyknout na něco, co dělala již dříve, v té dávné době, kdy se kouzla podle ní vyskytovala jen v pohádkách.

Vždy na okamžik zapomněla. Mohla tu chvíli žít v iluzi, že vše je dobré. Ve skutečnosti - Severus Snape nebyl nikterak hrozný majitel. Obědval a večeřel většinou ve Velké síni, ale snídani chtěl přímo od ní, odmítl i práci skřítků. Podezírala ho, že to udělal schválně kvůli jejím aktivitám proti nesvobodě domácích skřítků. Pak musela uklízet - v místnostech, kam skřítky nepustil, údajně kvůli jejich nešikovnosti a jeho starostem o lektvary a knihy, co se tam nacházely. Hermiona dokázala poznat, co kam patří a i po tak krátké době se tam zorientovala natolik, aby tam mohla chodit i po tmě.

Ale pokaždé se našlo i něco, co ji vytrhlo z té sladké iluze. Zvýšený hlas, práce, déšť, jež bubnoval do střechy věže a přivoďoval jí podivný pocit klaustrofobie. Dnes to bylo něco jiného. Nezaslechla ty tiché kroky a přítomnost cizí osoby si uvědomila až v momentě, kdy jí jedna ruka chytla za pas, druhá překryla ústa a u ucha se ozval povědomý hlas.

"Vidím, že Severus nějak vyměkl, nezdá se vám?"

*-*-*-*

Další cela jejího života. V duchu proklínala sama sebe. Už v Bradavicích si o celé situaci myslela své. V duchu to nenáviděla, to vědomí, že je něčí majetek. Že je bez volby a možností, podřízena někomu, koho možná někdy jindy, v jiném životě, obdivovala, ale teď k němu chovala jen tichý odpor. Ale teď…

Rychle si uvědomila, že otroctví může mít vícero podob. Severus Snape byl jeden případ - typ člověka, kterému snad jeho majetek překážel, odmítal jeho společnost a ona byla odsouzena k samotě a jednoduchým příkazům. Lucius Malfoy byl ten druhý typ. Arogantní člověk, co se chlubil tím, koho vlastní. A jak se k ní chová.

Nechápala. Ale nemohla se ptát. V Bradavicích mohla, ale Malfoy Mannor nebyly Bradavice. Za drzost zeptat se tvrdě zaplatila. V takovém prostředí se rychle učí. Udělá vše proto, aby jeho život neskončil předčasně, třebaže nějaká její část nesouhlasila.

K čemu je takový život? Jaký má smysl prožít jeho zbytek bez vlastní svobody? Člověk si nemusí myslet, že svoboda je potřebná, bere ji jako samozřejmost a ona pak náhle zmizí, vypaří se v oblaku a vše, co znala, se změní.
Otevřely se dveře a vešel skřítek. Měl ji dovést nahoru. Jak hluboko musí kouzelník klesnout, aby pro ostatní byl méněcenný než domácí skřítek?

*-*-*-*

Svět a život je ironický.

Je ironické, jak se někteří lidé nedovedou smířit. Ale nechtějí přežívat. Odhodí své hodnoty a bez toho, aby věděli, co se stalo a co ne, zapomenou. Věří slovům jiných, i když jimi opovrhují. Proměňují se v domácí mazlíčky, ale sami to nevidí.

Stále bojují.

A pak se sami sebe zeptají - proč?

Proč bojovat. Proč přežívat. Proč být stále tou hadrovou panenkou.

Každý člověk se dá zlomit. Dříve či později, v té či oné cele. Někoho zlomí mučení, ponížení. Někoho temnota a věčná nejistota. A pak jsou ti, co je zlomí pokoření. Otroctví. Nenávidí vás, ale věří vám. Komu jinému by mohli věřit.

Neví, že když si teď vezmou život, přijdou o dlouhá léta svobody, která nastanou. Přijdou o možnost se znovu setkat s přáteli, rodinou, prožít krásný život… Protože v té chvíli, v tom okamžiku, kdy je člověk jen majetkem, stane se věcí, popře ve své hlavě to, že by oni ještě mohli být. Neví, že žádná z těch temných myšlenek v její mysli není pravdivá.

Jak ironické, že někdy neví ti, co jsou nejchytřejší.

Jak smutné, že Hermiona Grangerová nevěděla.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michato | E-mail | 22. června 2014 v 18:58 | Reagovat

Tak takhle dobrou (byť jednodílnou) HP povídku už jsem dlouho nečetla :). Doufám, že budeš přidávat více HP, povídek z prostředí Pottera už je dnes hrozně málo :/(Mohla by jsi napsat klidně i něco z dob Pobertů, ty mám nejradši :D)

2 Profesor | 26. června 2014 v 12:50 | Reagovat

Moc pěkná povídka. Jsem ráda, že jsem si zase jednou přečetla dobrou SS/HG povídku.

3 Danae | 27. června 2014 v 22:55 | Reagovat

To je hodně působivé. Moc se mi to líbilo.

4 sora 77 | 5. srpna 2014 v 15:52 | Reagovat

Zajímavý, depresivní... ale i tak dost povedená povídka, díky!

5 Leoness | 7. srpna 2014 v 8:09 | Reagovat

Moc zdařilé dílko :D

6 cot | Web | 19. června 2015 v 2:31 | Reagovat

pujcim penize tachov :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama