Salazarův kruh - 1. kapitola

1. července 2014 v 19:57 | Mariella |  Salazarův kruh
Věnováno drahé Meredith, neboť mě dokopala k tomu, abych to konečně zveřejnila.

Název: Salazarův kruh
Část: 1.
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Nicota. Tma. Vězení. Místo, kde by se nikdy nikdo nechtěl ocitnout. Jenže co se stane, když do vaší cely přibude někdo, kdo by tam už vůbec neměl být?
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.



Měl pocit, jakoby ho tma měla každou chvílí rozdrtit. Rozcupovat na kousíčky a ty pak cupovat a drtit dál, až by z nich nezbylo nic jiného než pouhý prach, nepatrná smítka ve vzduchu.

Bylo to tíživé. Temnota byla všude a jeho vězení neskrývalo jedinou šanci k útěku. Cítil ji. Byla nad ním, pod ním, oklopovala jej ze všech stran a vkrádala se i do něj samotného. Hustá, ohavná hmota, co zamořovala útroby. Nedokázal jí uniknout. Nemohl. Mohl jen ležet, oči zavřené, tep sotva hmatatelný, dech tichý a přitom tak neuvěřitelně namáhavý, jak se jeho plíce i navzdory jeho tichému přání snažily vhánět do žil nový a nový kyslík. Držet ho naživu.

Jenže každý ten zatracený nádech jen víc a víc zhoršoval bolest v jeho hrudi. Krvácel. To věděl jistě, i když netušil, jaké zaklínadlo to způsobilo. A jestli se tedy může těšit na pomalé vykrvácení, nebo nakonec zemře z nějakého jiného důvodu. Zda bude umírat hladový, žíznivý a drcený temnotou… Nevěděl, jaký bude konec, a to i přesto, že mu smrt už dost dlouhou dobu dýchala na záda, cítil její ohavný dech.

Hodně lidí si myslí, že jejich smrt bude taková, že ani nepostřehnou její příchod. Smrt jednoduše rozrazí dveře do vašeho života a vezme si to, o čem si myslí, že jí patří. Váš život. Jenže tak snadné to nebylo. A žili i lidé jako on, u kterých se smrt vyžívala. Šla přesně v jeho stopách, potichu našlapovala, občas se jen tak dotkla, ať pocítí její sílu, chlad a krutost. A v tomto okamžiku mu šeptala do ucha svou píseň, hrůzná slova s ještě ohavnější melodií.

A pak, najednou, kdy se nacházela ještě blíž než obvykle, zmizela. Vytratila se do své temnoty a nechala ho ležet v temné cele.

Jen s jeho slabě bušícím srdcem. A blížícími se kroky cizince.

Neslyšel je. Jeho smysly byly tak otupělé, že informaci o pohybu někoho dalšího prostě nepředaly dál. Systémová chyba, protože tady přeci nikdo být nemůže.

V kterékoli jiné cele… V kterémkoli jiném vězení by to možné bylo, samozřejmě. Jen ne tady. Ne v cele bez stěn a beze stropu. V cele temnoty, jež byla zcela závislá na magii a síle toho, kdo ji vytvořil. Hříčka černokněžníků, kteří nechtěli přijít o své drahocenné zajatce. Nebo v jeho případě - zrádce.

Zabijte svého nepřítele a zabijete i svého hrdinu.

Neuvědomil si, že by tu nemusel být sám. Že by sem mohli uvěznit ještě někoho dalšího. Toho hrdinu. Člověka, který se ho právě teď opatrně dotkl.

Ucítil hrubé prsty na hřbetu jeho ruky. Zvedl s námahou hlavu a podíval se tím směrem s pocitem, že blouzní. Něco takového tady a teď nemohlo být skutečné. Ale bylo. A jeho mozek byl v tuto chvíli nucen si uvědomit, že jeho oči vidí něco, co by se tu nikdy nemělo ocitnout.

Zelené oči Lily Evansové.

"Lily," zašeptal.

Znamená to, že je mrtvý? Že smrt nezmizela proto, aby ho nechala na pokoji, ale z naprosto opačného důvodu? Aby ho zavedla do své říše, ke všem těm mrtvým.

"Blouzníte," konstatoval hlas, který rozhodně nepatřil jeho milované. Ale zdál se mu podivně povědomý, znal ho, jen si nedokázal rozvzpomenout odkud.

"Jste zraněný," pokračoval, "počkejte tu."

Chtěl něco namítnout, ale nezvládl to, žádná slova z úst nevyšla. Jen tiché zasténání a marný pokus natáhnout ruku dál, aby osobu zastavil.

Nenechávej mě tu samotného….

Znovu osaměl a vše, co se tu událo před několika vteřinami, mu připadalo jako pouhý sen. Na okamžik vyšlo v temnotě slunce - a vzápětí se znovu ponořilo do tmavých bouřkových mraků.

Netušil, jak dlouho tu už byl. Jak dlouho jim trvalo jej zlomit, že udělal něco takového. Prosil. Možná jen v duchu, jen na dně nejhlubší propasti v jeho mysli, ale prosil. Uvědomil si, a na okamžik tomu i uvěřil, že to byla jen iluze. Další iluze k prohloubení jeho utrpení. A že dost možná neprosil o to, aby osoba zůstala a pomohla mu.

Prosil o smrt.

Něco zaslechl, smysly, probuzené tím podivným okamžikem, se vrátily do normálu, dostatečně silné, aby to zaregistrovaly. Zvuk kroků. Jako kdyby jeho prosby smrt vyslyšela a přišla. Jenže člověk nikdy neslyší smrt přicházet.

Někdo ho převrátil na záda. Opatrně, téměř něžně. Zaslechl trhání látky, ucítil dotek na hrudi, v temnotě tak horký jako samotné slunce. Zasténal. A pak znovu a znovu, když se cosi dostávalo do rány na hrudi, zacelovalo ji a léčilo.

Byl vytažen do polosedu, opřen o něčí teplé, měkké tělo. Ruka mu k ústům přisunula láhev s vodou, s opravdovou vodou. Zprvu tomu nedokázal uvěřit. Ale pak… co se to stalo? Co je to za podivný sen?

Nekončil. Nikdo mu vodu nebral. Nechal ho, ať se napije. Nebránil mu. Nemluvil. Jen ho z temnoty pozorovaly dvě zelené oči. Její oči.

A přeci to nebyla ona. Mluvil na něj mužský hlas, celou tu dobu. Uvědomil si, komu patří, když ho ruce pokládaly opatrně zpátky na zem, ospalého s utěšenou žízní.

"Vy…," zasípal namáhavě.

"Ano, já, pane profesore," odpověděl. Jak málo stačí k potvrzení domněnky.

"Nemáte tu být…"

"Vy také ne."

Ne, já bych tu měl být, chtěl říct, ale už to nestihl. Víčka se sama zavírala a on upadal do spánku.

Prokletý Potter tu nikdy neměl být. Tohle bylo místo pro zrádce, pro vrahy, pro někoho, jako byl on. Každý tu byl předem odsouzen k smrti. Dokázal se s tím smířit. Dokázal se smířit s tím, že zemře sám, uvězněn v temnotě, zapomenut světem. Na hlad nebo žízeň, na zoufalství, na šílenství. Nebo možná zemře, až vše skončí, až zlo bude poraženo a jeho jméno pak jen přidají na dlouhý seznam obětí.

Ani v té nejhorší můře ho nenapadlo, že by mohl přijít někdo další. Někdo, kvůli komu by se lidé báli Pána porazit. Někdo, kdo by spustil nekonečný kruh, koloběh slepice a vejce. Dobro neváhá kvůli zrádci. Váhá kvůli svému hrdinovi, a přitom si ani nemusí uvědomit, co vše tím způsobí. V čem svého domnělého zachránce nechává, jakou loutku černé magie z něj dělá.

V každém jiném vězení by to vše bylo nepodstatné. Jen ne tady.

Jen ne v Salazarově kruhu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Casion | Web | 1. července 2014 v 21:20 | Reagovat

Výborne napísané, ten opis, rozobratie prostredia, veľmi dobré, spočiatku to vyzeralo ako autorská poviedka a nie ako FF :-)

2 Sitara | 2. července 2014 v 19:02 | Reagovat

Hu-hůů, velmi dobře napsané; pocity člověk uvězněný v temnotě a drcený temnotou. Líbilo se mi to a jsem zvědavá na pokračování :-)
Díky.

3 Sit. | 2. července 2014 v 19:03 | Reagovat

[2]: Škrtám "pocity" - ty jsou v tom komentáři jaksi navíc :-D

4 Bilkis | E-mail | Web | 3. července 2014 v 22:35 | Reagovat

Moc se mi to líbí, vždyť víš. Na druhé čtení stejně jako na první. ;) A ty otázky, ty otázky! :) Těším se na pokračování! :)

5 Christian | 4. července 2014 v 9:25 | Reagovat

Po prvý krát mi z poviedky po tele naskočili zimomriavky.
Neskutočná sila slov. Nadchla si ma, očarila a vyvolala si vo mne túžbu po ďalšej kapitole. Mám pocit, že by som bol schopný za ňu urobiť čokoľvek, len aby som si ju mohol prečítať.
Skvelé vpadnutie do deja, temnota sa šíri a stáva sa jeho spoločníkom. Krása.
Vieš, že milujem chod tvojich myšlienok. Sú pre mňa drogovou závislosťou.

6 Meredith | 4. července 2014 v 19:30 | Reagovat

Ten komentář jsem chtěla napsat dřív, vážně, ale nějak nebyl čas.
Ale má drahá Elízo (Marielle).
Tohle je vážně famózní.
Ten nápad. Jsem ráda, že jsem četla už i druhý díl, protože ukončit první díl takhle ke hnusné, hnusné a ještě jednou HNUSNÉ! (:D)
Zkus si někdy představit nás, tvé čtenáře, jak nám je, když povídku ukončíš. Jak nás to trýzní a za sebe můžu říct, že je to horší než mučení. (Mělo by ti jít snadno si to představit!)
Nevím co ti říct, protože všechny poklony jsem ti řekla už v úterý.
Snad jen upozornění: přidej druhý díl pro chudáčky tvé čtenáře a Meredithce pošli třetí! (A pokud upozornění nestačilo... umím být horší než Cersei! :D)

7 Mája | E-mail | Web | 8. července 2014 v 12:28 | Reagovat

Taky mi po těle naskákaly zimomriavky. Tohle slovo miluji. Je o tolik malebnější než naše obyčejná husí kůže. :D
Zatáhla jsi mě do děje hned první kapitolou. Jsem moc ráda, že se hned můžu vrhnout na tu druhou :-)

8 Leoness | 7. srpna 2014 v 8:14 | Reagovat

Obyčejně nemám v oblibě takové temné povídky, ale tahle mě jednoduše nadchla. Moc se mi líbí tvůj styl psaní.

9 Sonka | Web | 8. srpna 2014 v 12:49 | Reagovat

Výborný začiatok. Ihneď sa idem pustiť do pokračovania :)

10 Paddy | 1. září 2014 v 17:53 | Reagovat

Wow, tak to je tedy něco. Vážně užasně napsané, dokonalý popis temnoty... tady to přenesení pocitů vážně pracuje a přesahuje rámec písma.
Moc se mi líbí to povídání o příchodu smrti, moc hezky vystihnuté...

11 Remi | Web | 27. listopadu 2016 v 20:37 | Reagovat

To vypadá vážně zajímavě! Souhlasím s kolegy komentátory, ten popis temnoty je skvělý. Jsem zvědavá, co bude dál.

12 ZdenekD | E-mail | 17. ledna 2017 v 17:28 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na z-nebe.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

13 WinstonFrite | E-mail | Web | 1. března 2017 v 18:30 | Reagovat

thanks benefit of this countless illuminating website, finance up the skilled jobless check out this <a href=http://onlinecasinos-x.com>online casino</a> offers    , buy <a href=http://adultsrus.us>sex toys</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama