Salazarův kruh - 2. kapitola

5. července 2014 v 16:12 | Mariella |  Salazarův kruh
Mnohokrát děkuji za komentáře, moc mě potěšily. ^^ Nicméně netuším, kdy bude další kapitola - třetí snad stihnu brzo, ale další asi ne, čeká mě Chorvatsko a normální tužka a papír, pohoda bez přístupu na net. :)

Název: Salazarův kruh
Část: 2.
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Přišel. Ale neodešel. Dva lidé na jednom místě. A žádná cesta ven.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.




Probudil se s výkřikem. Stejně jako poslední dva roky jen proto, aby vzápětí všechny noční můry zapomněl. I tak věděl, o čem byly. Vždycky to věděl.

"Jste v pořádku?" ozval se z temnoty tichý hlas.

"Tady nikdo není v pořádku, pane Pottere," odsekl, mysl rozrušenou z náhlého probuzení. Přitom mu zachránil život. Mohl ho tu nechat zemřít, nevšímat si ho, odsunout se na druhý konec kruhu… Ale ne, on přišel a pomohl. Odehnal dychtivou smrt a prodloužil utrpení v temnotě.

Prokletý nebelvír.

Snape se opatrně posadil. Zdálo se to dobré - hlava se mu nemotala, ruce se netřásly a necítil takovou zimu jako předtím, kdy upadl do spánku.

"Pane?"

Otočil se za hlasem. Dvě zelené oči na něj zářily ze tmy.

"Já jen… kde to jsme?"

On to neví. Severus odvrátil pohled. Pán mu to neřekl. Neprozradil mu, kam ho posílá, do čeho ho vězní. Ne, se svým vším milosrdenstvím to přenechal Snapeovi.

"Pane?"

Neodpověděl hned. Zhluboka se nadechl, ruce sevřel v pěst, ale stále se nedokázal přimět podívat směrem, kde tušil ty zářivé oči.

"Říká vám něco Salazarův kruh?"

"V životě jsem o tom neslyšel, pane."

Jistě. Jak by mohl. O něčem takovém slyšeli jen ti, co porušili všechny myslitelné zákazy a ponořili se do umění tak temného, že mnoho lidí by se zbláznilo jen při pohledu do knih, v nichž to vše bylo zapsáno.

"Jedná se o vězení. Zhmotnění černé magie určité osoby. Říká vám něco jméno Regulus Black?"

"Ano," zašeptal opatrně chlapec, až to Snape málem přeslechl.

"Skončil tu. A zemřel, když Pán zla padl poprvé."

"To nechápu."
"
Pokud dřív neumřete na hlad, žízeň, nějaká zranění, se kterými jste sem přišel, umřete v momentě, kdy zemře ten, kdo tohle vyvolal."

"Takže pokud Voldemort padne…"

"Salazarův kruh se zhroutí a čirá černá magie nás zabije," konstatoval. Konečně otočil hlavu. Zelené oči se teď zdály blíž. Jako kdyby se Potter přesunul.

"Tím definitivně zničí i sebe," zašeptal po chvíli. Snape se na okamžik zarazil. Takže to ví? Pravdu o viteálech, pravdu o tom, proč ho Brumbál celé roky chránil. Překvapilo ho to, ale vzápětí si uvědomil, že by nemělo. Kdo se kdy vyznal v plánech ředitele Bradavic…

"Pro Voldemorta to nic neznamená, Pottere. Má další viteály a ty teď může lépe chránit. Kdo by se odvážil porazit Temného pána, pokud by to znamenalo, že tím zabijí i Chlapce, který přežil?" odfrkl si.

Chlapec neodpovídal. Nikdo nepromluvil. Cosi viselo ve vzduchu. Hustý vzduch před bouřkou, podivný klid. Severuse na okamžik ovládla paranoia. Nejde Pánu zla o tohle? O to, aby se ti dva tady povraždili a on to mohl jen s úsměvem sledovat. Nemusel by udělat nic, mohl by se jen bavit tím, jak se dva nepřátelé zabíjí ve vězení, kde on tahá za provázky.

A pak to vše odešlo s následující tichou otázkou.

"Proč jste tady vy?"

Profesor lektvarů chvíli mlčel. Měl pocit, že je to dost jasné. Až moc.

"Co myslíte."

"Pokud tu jsem já…," začal chlapec váhavě, ale pak se zarazil. "Vaše přítomnost zde by řád nezastavila od toho, aby Voldemorta zabili."

"Samozřejmě."

"Tak proč-"

"Protože je to vězení, pane Pottera. Vězení pro zrádce, co jiného byste čekal?"

Neodpovídal. Chvíli. Pak se ticho znovu stalo nesnesitelným, horším než samotná temnota.

"Myslel jsem jen… Že jste zradil Brumbála, ne Voldemorta."

"Pak nevíte nic," odpověděl mu Snape překvapivě klidným hlasem. Po tom všem. Po té větě.

"Omlouvám se."

"Nevíte, jestli tu není něco k jídlu?" zeptal se a přešel jeho omluvu.

"Nevím. Myslíte, že tu něco je?"

Snape pokrčil rameny, i když si byl vědom toho, že to chlapec ve tmě nepostřehne. "Někdy tu je, někdy ne. To, co tu je, závisí plně na Pánovi zla."

"Takže pokud tu nic nenajdeme," načal Potter váhavě, s poněkud chvějícím se hlasem.

"Tak zemřeme hlady, ano. I když pochybuji, že by nám to bylo dopřáno."

Na to se postavil a namátkou zapátral rukou ve tmě, třebaže dopředu věděl, že nic nenahmatá. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že po několikahodinovém spánku si oči znovu začínají zvykat na tmu. Ano, zcela určitě ten matný obrys pár metrů před ním byl Potter. Patrně sedící a dívající se jeho směrem.

"Kam půjdete?" zeptal se ho chlapec, zjevně si povšiml, jak se profesor zvedl. Třebaže nejevil žádné známky toho, že by chtěl učinit stejně. Zatím.

"Někam. Tady stejně nerozlišíte žádný směr, pane Pottera."

"Mohu jít s vámi?" Další otázka, o něco tišší než ta předchozí. Snape už měl chuť mu říci, že ne, že nestojí o to, aby se mu někdo lepil na paty, ale neudělal to. Protože věděl, že ani on, ani chlapec, nemohou za to, že tu jsou uvězněni zrovna oni dva. A že jejich situace je vlastně naprosto stejná, stali se jen loutkami v rukách hráče mnohem větší hry, o níž sotva měli nějaké ponětí. Pěšáci z první linie.

"Pojďte."

Potter se chvatně zvedl a o něco později stál už blízko profesora. Ne přímo po jeho boku, patrně si udržoval určitý odstup. Nebo si prostě nebyl jistý, jak moc blízko v této tmě může přijít.

Vyšli. Čas ubíhal ve své hrozivé pravidelnosti, sekundy, minuty, hodiny… Ticho s temnotou soupeřilo o to, kdo je dříve dovede k šílenství. Nemluvili. Ani jejich kroky nebyly téměř slyšet. Žádná ozvěna, žádné šeptání stěn a stínů. Nic. Obyčejná nicota, naprosto nepředstavitelná pro člověka, který si žije ve svém barevném světě plném zvuků.

"Takové je to tu pořád?" zeptal se chlapec opatrně po nekonečně dlouhé době, kdy mohli ujít celé míle.

"Bývá to horší."

"Jak?" Jak by mohlo být peklo horší?

"Slyšel jste. Je to tu pod vůlí Pána zla. Může se stát cokoliv. Mohl by to tu naplnit vodou a udržovat hladinu přesně tak, abyste se neutopil. Vyvolat větry, které si s vámi budou pohazovat nekonečnem. Přinutit vás vzpomínat na věci, o kterých jste doufal, že jste je už zapomněl. Přinutit vás cítit… Tohle není obyčejné vězení, Pottere, temnota je to nejlepší, co vás tady může potkat."

Mlčel. Díval se do tmy a doufal, že to, co právě řekl Snape, není pravda. Nemůže.

Jak by něco takového mohlo existovat? Jak by mohla existovat taková magie, taková síla? A proč, proč právě teď, v tomto okamžiku, měl pocit, že se zvedá vítr, i když tu ještě před okamžikem žádný nebyl?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Casion | Web | 5. července 2014 v 16:34 | Reagovat

Je skvelé, že spolu zatiaľ viac menej vychádzajú a majú šťastie, že nič z toho čo Severus vymenoval ich zatiaľ spoločne nezastihlo :-)

2 Saskya | 6. července 2014 v 0:58 | Reagovat

pekné :) zaujalo, teším sa na pokračovanie :)
uži si dovolenku :)

3 weras | 6. července 2014 v 7:18 | Reagovat

Při takových povídkách mi na duši sedí balvan. Jak bude dál,co všechno spolu zažijí? Může je potkat tolik špatného. Budu doufat,že se z toho nakonec dostanou a proto se těším na pokračování. Díky!!!

4 Mononoke | 6. července 2014 v 21:13 | Reagovat

Pekne adrenalínovo rastúce tendencie možností Zla, ako s ním budú bojovať zmija a lev? Som zvedavá na pokračovanie.

5 Melissia Hale | 7. července 2014 v 11:16 | Reagovat

Pěkná povídka...honem dalši kapču:-))

6 Mája | E-mail | Web | 8. července 2014 v 12:35 | Reagovat

To se mi líbí. Doufám, že ti nebude vadit, když si tě uložím do oblíbených odkazů. Abych tě tu lépe našla, až budu vyhlížet další kapitolu :-)

7 Paddy | Web | 1. září 2014 v 18:00 | Reagovat

Toto je teda ukázka pořádné magie. Jsem zvědavá, co s nimi bude dál. Přece jen - být hračkou Pána Zla...

8 Remi | Web | 27. listopadu 2016 v 20:44 | Reagovat

To je docela síla. Voldemortova hra... A dvě loutky. Ale teda, obětovat Regula... Ovšem krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama