Salazarův kruh - 5. kapitola

23. srpna 2014 v 17:11 | Mariella |  Salazarův kruh
Trvalo to, já vím. Ale je to tu a já doufám, že se vám i pátá kapitola bude líbit. A budu se snažit si polepšit, ať to čekání není příště tak dlouhé. :)

Název: Salazarův kruh
Část: 5.
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Stalo se to. Okusil to. Ale žádný čin není bez následků.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.


Přemýšlel, zda je možné tak dlouho pozorovat nicotu. Jen barvu, optické iluze, že tu a tam je tmavší či světlejší. A přitom se jednalo jen o jednolitou vrstvu rudé, nikde nekončící a nikde nezačínající. Pokrývající prostor pod ním i nad ním, oklopující a mučící. A jediným objektem v celém obrazu, který do toho nezapadal, byl chlapec.

Připomínal hromádku neštěstí, strachu a opuštění. Třesoucí se tmavou hromádku, kterou nešlo přehlédnout. A i když Snape věděl, že si za to může sám, nějakým podivným způsobem ho litoval.

"Měl jste pravdu," prolomil Potter po chvíli tíživé ticho. "Všechno je to jen horší."

"Bylo pošetilé doufat, že poslechnete po tom, co vám to člověk zakáže," namítl profesor. "Jste v pořádku?"

Chlapec přikývl. "Už je to lepší."

"Zkuste usnout."

"Bojím se spát," odpověděl s jistou odmlkou Nebelvír. "Když jsem vzhůru, není to tak hrozné."

Profesor přikývl, ale mlčel. Věděl, že to tak je. Věděl, že ho o něco později, až sám upadne do spánku, vzbudí výkřiky způsobené nočními můrami.

Ale jak s tím člověk může bojovat? S vlastní myslí, vlastními emocemi? Sám věděl, že je jednoduší přemoci mysl někoho jiného než svou vlastní. A tu jeho teď ovládala bezmocnost, ten hrozivý pocit z toho, že nemůže nic udělat, pomoci, vysvobodit… Jako by se jednalo o druhé vězení, které je oba oklopovalo a mučilo. Tím, co je, tím, co bude, i tím, co se stalo.

Mladé tělo se lesklo potem. Zkoušel s ním třást, ale marně. Zelené oči, leč vytřeštěné do dálky, nereagovaly. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo to, že by poznal, kdyby se jednalo o oči mrtvoly. A zároveň ho to tak neuvěřitelně děsilo.

Proklínal sám sebe. Měl mu v tom zabránit. Jakkoliv. Samozřejmě, zkoušel to. Od té první věty, že mu to nedovolí, až po volání jeho jména, kdy se chlapcovo vědomí vytrácelo kamsi do dálky. Proč jen byl Nebelvír! Proč neměl žádný pud sebezáchovy a neviděl to nebezpečí, tu hrozbu - a proč se sám a dobrovolně vydával na cestu, jež ho zničí?

A přeci musel uznat, že snad poprvé v životě Potter skutečně přemýšlel. Jen došel k tomu nesprávnému výsledku, zapomněl na jedno důležité číslo a celá rovnice se mu mohla kdykoli stát osudnou. Ale přišel na to - že jeho spojení s Pánem zla skrz viteál je oboustranné, že se přeci může pokusit o to samé.

Jenže zatímco Pán měl ostrý bajonet, který zanechával krvavé stopy v mladé mysli, Potter tu jeho sotva píchl párátkem a ještě se sám hnal na lesklé ostří.

Připadalo mu to jako věčnost, než se ty jasné oči konečně zavřely a on věděl, že je tomu všemu konec. Alespoň na okamžik, na tu dobu v tom sladkém bezvědomí. A přeci to bylo podivně znepokojující. V tichu držel svou stráž a přemýšlel. O tom všem, co se stalo. A co se ještě má stát, dokud tohle všechno neskončí.

"Jak ještě dlouho?" zeptal se Potter a vytrhl profesora z víru myšlenek.

"Jak dlouho co?"

"Tohle ještě potrvá." Jak dlouho ještě budeme žít?

"Kdo ví. Třeba se najde další nebelvírský blázen, co by se nebál Pánovi postavit."

"Anebo?"

Neodpověděl. Někdy jsou slova zbytečná, když to oba dobře víte. A nebo nevíte. Protože kdo by mohl tušit, kdy nastane ten moment, že Pána omrzí a on se konečně zbaví svých dvou hraček.

Najednou si uvědomil, že rudá je tmavší a tmavší. Jako by šero pomalu bojovalo o nadvládu nad kruhem. A úspěšně. Možná si toho předtím prostě nemohl všimnout, ale teď ano, jen pro okamžik, než se vězení neponořilo celé do černoty.

"Pane?" slabý hlas, který mu náhle připadal, jako by se ozýval z neuvěřitelné dálky. Ale když otevřel ústa, aby odpověděl, dech se mu zadrhl v hrdle a on nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.

Polila ho čirá hrůza. Netušil proč. Jen strach a nejistota a zděšení. Vše ovládající jeho celého, naplňující všechny myšlenky a vědomí. Nebylo tu nic, z čeho by to mohlo pocházet. A přeci to tu bylo. Možná právě to bylo na celé věci nejděsivější.

A možná někde v duchu věděl, co se to vlastně děje, ale ten kus myšlenky byl natolik zasažen strachem, že ji nedokázal najít a udržet se jí, využít ji jako poslední stéblo na širém světě. Nemohl nic. Veškerá racionalita pro okamžik přestala existovat. Svět se obrátil vzhůru nohama a pak se šíleným během vydal z kopce, otáčel se a převracel, míchal a děsil svou neuvěřitelnou rychlostí i krásou, jež se přeměnila v přerývající se šmouhy.

Slyšel hlas. Ale neviděl nikoho. Byl tam, nebo ne? Jen další halucinace či průnik kousku reality? Nerozpoznával slova, nedávaly mu dohromady uklidňující věty. Sám ztracen v podivném bludišti, zatímco se mu někdo marně snažil pomoci, třebaže věděl, že je to marné. Jen čas byl možným lékem, třebaže nikdo neřekl, kolik je ho potřeba.

A byli na to sami. Jen dva kouzelníci, jeden vystrašený, tak podivný pocit, když své emoce tak dobře skrýval, když si tak dlouho přikazoval nemyslet na strach a nebezpečí po celá ta léta lhaní a dvojího pláště. A ten druhý zmatený, bez menšího tušení, co by mohl dělat, proč se ten starší třese a zírá do tmy.

Došlo mu to. Protože ve tmě nic nebylo. Jen chlad a bezútěšnost, mráz kradoucí se pod kůži a šířící se cévami. Jeden byl vyděšený. Ale druhý dokázal dostát jménu a sebrat odvahu. Mumlat nesmysly, natahovat vlákno k hluchému. Držet ho za ruku a pozorovat tvář, čekat na konec. Tak odevzdaně jako milující člověk.

Vzpomínal na časy, kdy někoho takového sám potřeboval sám. Toužil po někom, kdo by ho objal, když byl malý a vyhublý kluk. Chtěl někoho, kdo by se objevil v přístěnku pod schody, objal ho a vyvedl ven. Pohladí ho a nebude křičet. S postupem let se smířil s tím, že nikdo takový nepřijde. Že se pomoci nedočká a je to jen a jen na něm samotném, protože svět je zlý a lidé krutí. A přeci vzpomínka na to vše byla tak čerstvá a bolavá, jak nezahojená rána po ostří nože.

Snažíte se pomoci, ale nemůžete. A role se obrátily, znovu a znovu, točily se jako na kolotoči. Jako by člověk, vydaný napospas jisté smrti, měl okusit vše ze všech stran.

A i když hrůza odcházela a chlapec to poznal ze Snapeových očích, potřeboval udělat ještě jednu věc. Poprvé. A možná naposledy.

Obejmout ho.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mononoke | 23. srpna 2014 v 22:35 | Reagovat

Špirála je roztočená a bojovníci zotročení...
Farby sa menia a strach rastie,
kedy sa zajatci k obrane dostanú?

2 Mája | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 19:45 | Reagovat

Takže ještě pořád žádná jiskřička naděje? Nebo je to objetí právě to pravé? Možná měl Brumla pravdu, když tvrdil, že láska nakonec zvítězí nad zlem... Uvidíme... ;-)

3 Sonka | Web | 24. srpna 2014 v 21:08 | Reagovat

Skvelá časť... nemôžem sa dočkať ďalšej :)

4 nitts | 25. srpna 2014 v 11:13 | Reagovat

"Jen došel k tomu nesprávnému výsledku, zapomněl na jedno důležité číslo a celá rovnice se mu mohla kdykoli stát osudnou."
Ty to musíš narvat všude, viď?
Líbí se mi, že se do Severuse totálně vžiješ a dáváš nám hltavými doušky pít z jeho nitra. Dělá to tvůj styl tvým.

5 Casion | Web | 28. září 2014 v 18:14 | Reagovat

Páči sa mi ako opisuješ to prostredie, všetko je také bezútešné. Aj ich citové rozpoloženie zvládaš skvele a koniec kapitoly bola taká čerešnička na torte :-)

6 Remi | Web | 28. listopadu 2016 v 21:53 | Reagovat

Vážně zajímavě popisuješ to "nic". Ale chtělo by to nějaké světélko na konci tunelu (ale ne vlak!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama