Salazarův kruh - 6. kapitola

1. září 2014 v 15:55 | Mariella |  Salazarův kruh
Ale tentokrát to netrvalo tak dlouho, že ne? O:) Budu se snažit, ať další je tu zase o něco dříve, ale znám se a kapitoly, kde by se hodilo věkové omezení, se mi nepíší až tak rychle...
PS: Pokud uvidíte chyby, omlouvám se. Někdo (Že Nits?) řekl, že není beta. Ani gamma. Taky to nechápete?

Název: Salazarův kruh
Část: 6.
Přístupnost: zatím stále bez omezení
Shrnutí: Je to hra. Kterou hrají. A prohrávají.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.


Snape se třásl v jeho náruči. Připomínal roztřesenou, ztracenou hračku. Plyšáka, kterého nějaká malá holčička upustila při útěku z domova. Zanechaný napospas dešti a větru, válce a blížícím se vojákům, ohromným siluetám, co zastiňovaly oblohu a uvrhaly svět do tmy. Byl trochu jako raněné mládě nějakého zvířete. Opuštěné a bez pomoci. Byli takoví oba a Potter to věděl, až moc dobře to věděl.

Mohou si ale dva mláďata vzájemně pomoc? Nehledají jen společnost, utěšení, že na tom je někdo podobně, utěšení, které zoufale nestačí?

A pak, jakoby někdo plyšáka vytáhl z bláta, jakoby ho nějaký voják otřel od špíny a do pacek mu dal samopal. Podobně jako kdyby se někdo ujal opuštěného mláděte, pomohl mu a krmil ho, něčemu ho naučil a dovolil, aby z něj vyrostla šelma. Silná a krvežíznivá, postrádající jakýkoliv soucit, protože tak dlouho věděla, že život prostě není fér. Je jako každá jiná hra, taková, kterou každý prohraje, nehledě na vaše figurky kráčející po šachovnici.

Není nic účinnějšího než strach. Nic jiného nedovede udělat z malého, nevinného zvířátka vraždící šelmu. Ale Potter to netušil.

Netušil nic, nevěděl, co přichází, co neviditelného se žene ničím směrem k nim. Co je ještě čeká a jak hrozivé to je.

"Pottere," chraptivé zašeptání doprovázené sípavým nádechem. "Utečte."

Nepohnul se. Měl pocit, že se přeslechl, protože rty se sotva pohybovaly a on si ani nebyl jist, zda skutečně něco bylo vyřčeno. Mohlo se mu to zdát. Ne, určitě se mu to zdálo, opravil se vzápětí.

"Utečte," řekl o něco hlasitěji, ale stále tak, aby Potter dokázal pochybovat. A kam by měl utéct? Nedostal by se nikam.

"Utečte."

A najednou chlapec chtěl, něco ho k tomu hnalo, postavilo na nohy a dalo je do pohybu. Do zoufalého běhu bez cíle, běhu do neznáma, jen do míst, která se zdála tmavší a tmavší.

Je to temnota. Je to past. Očko z provazu položené na zemi a vyčkávající na svou oběť, která do něj neopatrně šlápne. Je to začátek vašeho pomalého konce, ztráty všeho, co vás činí takovým, jakým jste. Sebere vám důstojnost, maso okrade z kostí, sežere duši a vzpomínky vhodí do hluboké propasti. Ale vy to nevíte, protože jen utíkáte, běžíte, jste zoufalí a bojíte se.

Nač se bát? Strach je přirozenost, prvotní pud, počátek všeho. Strach vás dostal tam, kde jste teď. Strach vám pomohl, protože co by se stalo, kdyby tu nebyl? Nepřišlo by vám najednou tak lehké jen přestat dýchat, přestat žít, kdybyste se nebáli smrti, konce?

Každý se bojí smrti. Někdo méně či někdo více. Ale naprosto každý, bez výjimky. Je jedno, zda kvůli nevědomosti, co spočívá na druhé straně. Jestli nějaká vůbec existuje. Nebo zda to zapříčinil fakt, že si myslíte, že to bolí, že to musí bolet, protože jste nikdy nepochopili, že bolest je jen pouhá iluze, hříčka a vy jí jen věříte, protože vám to namluvili ostatní. Věříte jim ve všem, v tom, co vlastně mluví vaše myšlenky, protože nejste dostatečně chytří na to, abyste si sami byli jisti, že to jsou skutečně ony, ne nic jiného, že tak vypadají a chutnají, tak se vkrádají do mysli a tak z ní odcházejí.

Potter byl stejný jako všichni ostatní. Proč by měl být jiný. Proč by měl být kdokoliv jiný. Jaký smysl má odlišnost, když jste za ni ve výsledku potrestáni. A tak jen běžel temnotou, ze strachu se snažil utéci něčemu, čemu tady a teď nemohl nikdy uniknout. Jak krutá je realita a vědomí vlastní porážky? Jak kruté je zaslechnout další běh, rychlejší, běh dravce, zatímco vy jste kořist? Jak kruté je si uvědomit, že ten konec přijde, musí přijít, proč by se jinak dělo?

Jak kruté je mýlit se?

Padlo ticho. Dvojice kroků se zastavila. Jen temnota a dech dvou zvířat a emoce, které jim nepatřily.
Je ironické, že kdyby to věděli lidé, odsoudili by to. A přeci to svým způsobem bylo normální, jednalo se o pouhý lov, kdy se i člověk dostal na post kořisti, na pozici, o které si myslel, že je pro něj nemyslitelná. Všichni takoví byli, kouzelníci i mudlové, stejné pudy, stejné chování, stejné emoce. Kouzla vám nezajistila, abyste cítili více či byli chytřejší.

Potter se bál. Třásl se. Podobně jako Severus, ale jako by se u chlapce jednalo o racionální strach, o něco, co bylo podložené fakty a vjemy. Tím, co slyšel a viděl. Tím, o čem věděl, že se k němu blíží, pomalu a zezadu, ale jeho tělo se najednou podobalo kameni, těžké a bez jediné možnosti se pohnout a utéct.

Čekal na to podobně, jako když nevinný, počestný muž čeká na popravu. Smířeně, se strachem. Možná právě o to šlo. Vždyť každá hra potřebuje mučedníka.

A pak tu byl ten druhý. Ten, kterého by někým nazval "zlým", zatímco Potter by byl "dobrý". Jednalo se jen o nepochopitelnou potřebu rozdělit dav do dvou skupin, zaškatulkovat a poslat na popravu. I když to byla jen oběť, ta druhá, ta donucená, bez možnosti úniku.

Severus šel vpřed, ale kroky mu nepatřily. Někdo je řídil. Někdo - a přeci ten, kdo tu ovládal vše, kdo hlídal vše. To malé děcko, co si jen hrálo, protože nechápalo nic, a přitom by se kdekdo pomyslel, že za tolik let na tomhle světě by už to vědět mohl, že by jiní to byli schopni pochopit pětkrát.

Nebylo úniku. Ani pro jednoho z nich. Ale když se pak konečně ocitli tváří tvář, Potter viděl více, než by někdo chtěl, aby spatřil.

Viděl omlouvající se oči. Smutné a lítostivé, protože Snape věděl, k čemu se schyluje. Vždycky to věděl.

Byl to ten, kdo pochopil, že jeden polibek Pánovi stačit nebude. Že je to strašně málo a strašně nízká cena za to všechno.

Najednou se kruh stáhl na velikost jedné cely. Vynořila se zeď, a pak i další. Ideální kulisy pro to, co se mělo stát. Protože každá hra potřebuje své jeviště. Je potřeba něco, na co je kořist přirazena a kde nedobrovolně svůj dech předá do úst šelmy, zatímco její ústa jsou drancována jako středověké město a pleněna jako venkov poražené země.

Trhání látky, jednostranné a až moc hlasité. Bolestné doteky a krev, rudé kapky, co stečou dolů svítící ve tmě.

A přeci něco chybí. To, co tvoří hru hrou. To nejdůležitější.

Diváci.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits | Web | 1. září 2014 v 15:59 | Reagovat

Vidíš to, a jaks to zvládla i bez bety. :D
Aspoň víš, jakej je život těch, co taky žádnou nemaj. :D A stejně jsem to četla první, takže pššššt. :D
Pořád nevím, jak to hodláš skončit. Teda vím, ale pořád doufám, že to neuděláš.
Další kapitolu.
Tu sice taky neobetuju, ale chci si ji přečíst.

2 Mononoke | 2. září 2014 v 21:53 | Reagovat

Napätie a násilie postupne graduje,
zloba Pána oboch väzňov degraduje.
Urobil si z nich svoje poslušné bábky
a popri tom im dovolil drobné hádky.
Ale zobral im ich slobodnú vôľu,
Harry sa stal obeťou a prepadol bôľu.

3 Sonka | Web | 4. září 2014 v 22:26 | Reagovat

Výborná kapitolka :) Teším sa na ďalšiu.

4 Mája | E-mail | Web | 5. září 2014 v 19:32 | Reagovat

Tak ti nevím... Začíná to na mě být příliš depresivní. Budu statečná a přečtu i další kapitolu. Ale začínám se bát, že šťastného konce se tady nedočkám :-(

5 Casion | Web | 28. září 2014 v 18:24 | Reagovat

Bola som napätá ako struna, zvedavá čo sa bude diať a ach, ten koniec nevyzerá vôbec príjemne. Som zvedavá čo sa stane ďalej a kto budú diváci...

6 Remi | Web | 28. listopadu 2016 v 22:01 | Reagovat

Diváci? No to pro Pottyho a Snapea nevypadá vůbec dobře...
Schválně, co bude následovat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama