Salazarův kruh - 7. kapitola

7. září 2014 v 14:27 | Mariella |  Salazarův kruh
Víte, že u mě sedmé kapitoly nejsou šťastné?
Děkuji za komentáře, vážně moc. Snad na mě po tomhle nezanevřete. :)

Název: Salazarův kruh
Část: 7.
Přístupnost: odhadem 18+
Varování: sex, non-con
Shrnutí:Hraje si. Bere. Zraňuje. Zabije?
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.



Měl pocit, že prsty nahmataly roh. Byla to jen iluze. Kruh nemá rohy. Jen jednu stěnu, nekonečnou a bez konce a začátku. Hmatal, protože chtěl najít konec, toužil po něm a věřil v něj jako slepé dítě.

Co je to za člověka, když bere raněnému mláděti dech z úst, kdy plení a vykořisťuje? Co je to za člověka, když to sám nedělá dobrovolně? Co je to všechno za zvrácenou demagogii, kdy se příznivci pohádkových, šťastných konců odvrací od slov a přemýšlí, zda je to vůbec možné, zda si osud skutečně dal takovou práci a převedl činy v písmena a ty pak slova, aby je položil na bílý papír.

Je to realita. Je to to, co se stává. Jen ne takto. Kolik násilníků neovládá svou mysl, která se již před lety stala obětí čiré magie? A kolik je na světě nevinných jehňátek, jejichž nevinnost ulpívá na neznámých zdech a vytrácí se s prvním deštěm?

Nebolelo to. Ne, ještě ne. Jen dvojice rtů, ne neznámá, protože Harry ty druhé znal. Sám je přeci políbil. Jen ne dobrovolně. Ale tohle přeci také nebylo z vlastní vůle. Protože ta přestala existovat, jakmile se tu člověk ocitl. Bylo to to první, co vám Pán zla sebral - a zcela jistě ne to poslední.

Jen se podvolit, otevřít ústa, třebaže člověk ten vpád nečeká. Jak by mohl. Některé věci mohou být jen a pouze nečekané a tahle mezi ně rozhodně patřila. Bylo to surové a kruté a až moc nepochopitelné. Jednalo se o věci, které nepochopí jen tak někdo. Pochopí jen ti, co sami zažili, co se sami stali oběťmi nebo jim jejich mozek nepatřil, zatímco se čas klonil k tomu, aby si vzali mladého, nevinného chlapce. Možná někteří porozumí - ti, co zažili to, co se těžko vypráví, mudlové, kteří kdysi vylezli z táborů, jež byly domovem smrti, či kouzelníci, kteří se v bolestech krčili pod vlnou cruciatu.

Nemusí to bolet na těle. Stačí, když to bolí na duši, tlačí vás to dolů, zaživa odkrajuje maso z vašich rukou a nohou.

Rty zmizely. Přišel nůž a cáry oblečení, co se vzápětí snášely na zem, několik kapek krve na bledé kůži, které se zdály patrné i v té temnotě. Nebo se jednalo jen o iluzi? O pouhou iluzi světla a tmy, vašeho rozumu a nevědomí?

Hromádka látky někde u jeho nohou. A přeci si namlouval, že ho nevidí, že nevidí vše, že v té tmě to nejde… Nebyla to pravda, ale jen sladká lež, která i tak mohla utěšit, zahnat hanbu a ponížení. I když jen na okamžik. Nic není trvalé a uklidňující pocit už vůbec ne, vymizí s dalším hrubým dotekem na neposkvrněné kůži, když cizí ruka stiskne a přitáhne, zanechávajíc za sebou rudou skvrnu.

Je to dlouhé. Až moc dlouhé. Ale čas není na chlapcově straně, nikdy se tam nenacházel. Vždy patřil Pánovi zla. Pro Harryho byla každá sekunda hodinou, dlouhou a nekonečnou, která se ne a ne přiblížit ke svému konci, zatímco se zuby zatínaly do kůže, prsty škrábaly a zanechávaly za sebou čáry, jako kdyby se snad jednalo o podivné umělecké dílo, které je třeba pokreslit a vymalovat rudou barvou.

Ticho. Mrazivé, ohavné ticho, ničím nerušené a šířící se do morku kostí. Nikdo nesténal, nikdo nekřičel. To mělo teprve přijít, přijmout pozvánku od neznámého.

Snažíte se nevnímat. Snažíte se to přetrpět, zvládnout, podobně jako tolik jiných věcí, třebaže nic nebylo tak hrozné jako toto. Nic tak nebolelo, nic tak nezraňovalo a nic tak nezabíjelo jakousi vaši část.

Lze zabít beze zbraně. Stačí vám pár slov. Ale tohle bylo horší, když žádné nezaznělo. Jen zlověstné doteky a kapky krve dopadající na podlahu. Je možné někoho rozsápat holýma rukama? Na kousky, na hromadu krve, masa a kostí? Měl by někdo takovou trpělivost, aby hodiny a hodiny zatínal prsty a škrábal, odtrhával orgány a svaly? Šlo Pánovi zla o tohle? Chtěl ho pomalu, bolestivě zabít? Umučit ho, ani na okamžik nezaváhat, aby chlapec náhodou nezemřel dříve, než z něj skutečně zbude jen bezvládná hromádka, která ani vzdáleně nebude připomínat člověka?

Doufal, že ne. A přitom ve skrytu duše toužil, chtěl zemřít, tak moc si to přál! Chtěl to vše ukončit, ten mizerný život bez lásky a pochopení, kde se sebemenší přátelství proměnilo dříve či později ve smrt. Neměl nikoho, za ty roky nepoznal nic, za co by stálo bojovat, a přitom ho do toho stále tlačili, vždyť je to jejich hrdina, jediná naděje, protože nikdo jiný si na to netroufne, všichni ostatní měli až moc věcí, které mohli ztratit. A on neměl nic. Možná to byl ten jediný důvod, proč stále naivně věřili, že je zachrání, vysvobodí je ze samotného pekla, porazí černokněžníka stokrát silnějšího a chytřejšího než je on sám. Bez pomoci, bez porozumění, nikdo mu neřekne jak, jen ta tisíckrát opakovaná věta - Jsi vyvolený.

Ale k čemu? Aby pomalu umíral ve vězení, kde je jen hračkou toho, koho by měl porazit? Aby část mysli jeho nepřítele žila v něm samém jako zhoubný nádor, užírala ho a vyvolávala emoce, které nikdy nechtěl cítit? Aby byl přiražen ke zdi jako nějaká špinavá děvka z Obrtlé ulice a vydaná napospas?

Poprvé vykřikl, když do něj pronikl. Tvrdě, bez přípravy a chlapec neměl sebemenší ponětí, co se stane dál, když se ocitl přimáčknutý na drsné, studené zdi. Snad stále doufal v to, že ho zabije, bylo mu jedno, jak dlouho by to trvalo, ale smrt, prosím, smrt…

Ani na okamžik nepomyslel na to, jak je to neuvěřitelně sobecké. Celé to způsobila mysl v těle, do kterého nepatřila. Nevyhnala přitom tu druhou, přinutila ji dívat se a prožívat její rozkoš, dívat se, jak tělo zrazuje, jak chce a touží… Jak se na prstech třpytí krev a jak sladce chutná.

Snape cítil vše. Naprosto. Těsnost mladého těla, ty slané krůpěje na tvářích, když si ruce samy přitáhly obličej blíže, aby mohl líbat. Nechtěl to. Nic z toho. Ale musel, nešlo se bránit, vše bylo silnější, veškerá nitrobrana se vytratila pryč, dveře do mysli rozraženy a on byl zatracen. Zatímco někdo se smál, ta druhá mysl, ta, která patřila Pánovi zla a jen si hrála s cizím tělem. Hrála si s nimi, s profesorem i žákem. S dvěma mláďaty, z nichž jedno bylo odsouzeno k tomu, aby se stalo šelmou.

Severus Snape nikdy tak moc netoužil zemřít.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nits | Web | 7. září 2014 v 14:34 | Reagovat

Umři s těma sedmýma kapitolama...
Nechápu, jaks tohle zvládla bez přímé řeči.
Je mi jich líto.
Už je zabij...

2 SORA 77 | 7. září 2014 v 18:40 | Reagovat

Depresivní díl, asi u tebe začnu sedmý kapitoly přeskakovat. Smutný, ale kvalitně napsaný. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne...

3 weras | 7. září 2014 v 22:25 | Reagovat

Přiznávám,že této povídce přestávám rozumět. Jsou někde,nevím kde,oni to neví také. Vědí jenom to,že s nimi Voldemort manipuluje. I když vždycky nekomentuji,poctivě čtu všechny díly. Je jich sedm.Pro mě by už bylo lepší,kdyby se to jakkoliv vyřešilo. Třeba je opravdu zabij,myslím že už stačilo.

4 Sonka | Web | 8. září 2014 v 15:09 | Reagovat

Miestami je to tak trochu chaotické. Niekedy som ozaj v tom deji stratená. Ale inak veľmi dobré, hoci pre mňa až príliš krátke. Ďakujem za ďalšiu kapitolku a teším sa na ďalšiu :)

5 Mononoke | 8. září 2014 v 20:22 | Reagovat

Manipulácia mysle pokročila k manipulácii tela. Toho utrpenia je tu veľmi veľa.

6 Narci Cinerea | 23. září 2014 v 10:38 | Reagovat

Mám strach číst dál, a zároveň už to chci mít za sebou.
Zabiješ je?
Prosím.

7 Casion | Web | 28. září 2014 v 18:33 | Reagovat

Nesmierne smutná kapitola, miestami mala až také úvahové prvky, čo bolo dobre, človeka to núti nad všeličím sa zamyslieť...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama