Salazarův kruh - 8. kapitola

28. září 2014 v 16:24 | Mariella |  Salazarův kruh
Nevím, co se to se mnou děje, že poslední dobou nemám náladu na psaní smutných povídek. Omlouvám se za čekání. Za komentáře budu vděčná. A děkuji za ty minulé. :)

Název: Salazarův kruh
Část: 8.
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Musíte se tomu postavit. Sebrat odvahu. A třeba se i zeptat.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.


Život je boj, říkali mu všichni. A ti všichni říkali, ať se ostatní pozabíjí, že oni přeci jen projdou. Někdy toužil, aby to bylo tak jednoduché. Ale někdy jste prostě museli bojovat, bez ohledu na to, zda jste sami chtěli či ne. Donutilo vás to k tomu. Jediný instinkt, který už tolik lidí proklínalo, když se plazili prachem a lapali po zbytku kyslíku. Pud sebezáchovy.

Jenže ten nikdy nemyslel na situace, jako byla takto. Že tu nebude žádná cesta k životu. Ani žádná cesta ke smrti. Na okamžik setrváte ve slepé uličce, v okovech pocitů, které vás trhají na různé strany.

Téměř cítil, jak mu to trhá maso od kostí, jak se šlachy zoufale napínají, aby tu sílu vydržely. Jak se poslední zbytky rozumu soustředí do obranného valu, který vzápětí spadne do hluboké propasti - vysílen a probořen jako barikády při špatné
revoluci. Tohle revoluce nebyla. Jen poslední a marný pokus o protest, poslední natáhnutí ruky, která doufala v záchranu.

Ležel a dýchal a viděl. Připomínal zvíře zahnané do kouta, vystrašené z přítomnosti visícího biče. Nikdy takový nebyl. Nikdy. Příčilo se to všemu, co znal. Všemu, co zažil a co mu bylo povědomé. Kolik lidí by teď o něm bylo schopno říci, že je to stále on? Že se nezměnil? Nikdo. Zanechalo to na něm následky, jako na každém. Někdy není jiné možnosti - musíte se změnit, aby se vaše šance o pouhou desetinu procenta zvětšila. A vzápětí se propadla, protože najednou neznáte ani sami sebe, netušíte, jak tomu čelit, jak bojovat. Jak se hrdě postavit na nohy a s vypnutou hrudí se vypravit do boje.

Kousek od něj se ozval šramot. Podivný, trhaný, jako kdyby se blížící osoba bála, netušila, zda může či by nebylo bezpečnější odejít. Nepohnul se mu vstříc. Snape se bál sám. A neměl dost sil na to, aby zvládl utěšit mladého Nebelvíra.

"Pane?" lehký šepot, který téměř přeslechl. Ale ani tak neodpověděl.

Potter na to nehleděl. Přiblížil se o něco blíže, možná na dosah ruky - a stejně tak mohl být vzdálen stovky metrů.

"Mohu k vám?" Jako kdyby tu bylo něco, co by mu v tom bránilo. A zda měl vůbec v plánu brát v úvahu profesorovu odpověď.

Třebaže Snape se nenamáhal odpovídat - věděl, že by Potter ne nevnímal. Možná se chlapec ptal spíš sám sebe než Zmijozela. Sám sbíral odvahu k bláznivému činu.

Nemluvili spolu hodiny. Možná i dny. Každý na svém kousku kruhu, osamoceni a uzavřeni. Báli se, ačkoliv by to ani jeden patrně nepřiznal. Děsili se toho, co by mohlo přijít jako další. Zda by znovu udeřilo kladivo osudu a oni se ocitli někde, kde se nikdy neměli ocitnout.

Bylo to neuvěřitelně zvláštní, když se Potter přiblížil a Snapa objal.

Nenacházelo se v tom něco, co by člověk mohl čekat. Žádná podivný cit. Jen čirý strach a potřeba nebýt sám. Někoho najít a znovu si připomenout, že přeci není poslední na tomto prašivém světě.

Bylo to ještě zvláštnější, když ho Snape neodstrčil.

"Vím, že to nebyla vaše chyba," promluvil po chvíli. Patrně to ani nebylo třeba - jen ujištění, podpora toho druhého, tak potřebná a přitom neexistující.

Ale ten druhý mlčel. Co by mu na to měl říci? Poděkovat? Za to, že ví něco, čeho by si měl být vědom každý v této situaci. Jak bláhové.

"Nikdy jsem si nemyslel, že bych takhle umřel."

Snape se na Pottera trochu překvapeně podíval. "Přemýšlel jste o tom?"

"Když se vás od prváku někdo stále snaží zabít... ano. Vy snad ne?"

"Často." A nemusel vysvětlovat proč. "Vlastně jsem tušil, že tady skončím. Jen ne takto."

"Jak tedy?"

"Sám."

"Byl byste radši?"

"Ano i ne."

"Proč ano? Myslel jsem, že máte samotu rád."

"Být rád sám a absolutní samota není to samé, Pottere. Můžete být sám v knihovně, ale přitom víte, že venku stále někdo je. Pokud bude potřeba pomoc, poradí vám. Můžete se zaposlouchat do stupidních rozhovorů, ale nikdo vás nenutí mluvit. Ale v absolutní samotě není nikdo. Po čase z toho každý zešílí."

"Chápu. A omlouvám se. Neměl jsem se ptát."

"Nic jiného se tu dělat nedá."

Potter přikývl. Na okamžik zavládlo ticho.

"Když mi Hagrid řekl, že jsem kouzelník, byl jsem šťastný," začal váhavě chlapec, "nikdy jsem si nemyslel, že jako kouzelník dopadnu takhle."

"Pán zla by vás zabil, i kdybyste byl moták," podotkl profesor.

"Jo, to asi jo."

"A nikdy byste nepotkal své přátele."

"Odkdy jste takový optimista?"

"Pletete se - nejsem optimista."

"Zníte tak."

"Mluví z vás ospalost."

"To nepopírám."

"Tak spěte."

"Nechce se mi."

"Nechcete zaspat svou smrt?"

"Nechce se mi umřít dnes," řekl Potter tišeji a poprvé za celou dobu vzhlédl a podíval se profesorovi do tváře. "Nic o vás nevím," uvědomil si pak náhle.

"Co byste chtěl vědět?"

"Jestli nejste netopýr."

Snape na něj vteřinu hleděl. A pak se rozesmál. Náhle, nespoutaně. Nevšímal si, kde je a že by se nejspíš smát neměl - ale smál se. Upřímně, šťastně a nakažlivě - jejich smích se odrážel kruhem a na okamžik se zdálo, že je vše v naprostém pořádku.

"Děkuji."

"Za co?" Potter se na něj překvapivě podíval.

"Už dlouho jsem se nesmál."

"V prváku jsem si myslel, že když vás uvidím smát se, skoční svět."

"Svým způsobem jste měl pravdu."

"Mohu si tedy na něco zeptat?"

"Vzhledem k tomu, že Holoubkové to už vyžvanit nestihnete, tak proti tomu nic nemám."

"O té mi ani nemluvte," odfrkl si Potter. "Ale pokud mohu - vy jste znal mou matku?"

Neodpověděl hned. Chlapec si už chystal omluvu za nevhodnou otázku, když se tiše ozvalo: "Déle než váš otec."

"Ještě před Bradavicemi?"

"Bydleli jsme blízko sebe. Znal jsem Petůnii. Otravnějšího mudlu jsem už nikdy nepotkal."

"Strýček Vermon je horší."

"Nemožné."

"Přemýšlím, co s nimi je."

"Jsou mrtví, nebo živí. Víc možností není."

"A my jsme?"

"Dýcháte?"

"Ano."

"Tak potom jsme živí, pane Pottere. A měl byste už usnout. Není dobré vést filozofické rozhovory příliš dlouho."

"Proč?"

"Protože se tak člověk pokaždé dostane ke smrti."

"Nerad o ní mluvíte."

"Možná. Ale zcela určitě je to jediná věc, ve kterou věřím."

"Já v ní nevěřím."

"Nevěříte v nic?"

"Ne. Věřím ve vás."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Casion | Web | 28. září 2014 v 18:42 | Reagovat

Taká krásna kapitola, slabý záblesk svetla v tej nekonečnej tme :D Páči sa mi, že takéto svetlé okamihy prerušujú tú vlnu beznádeje :-)

Inak čo sa týka tých úvodzoviek, som si vedomá toho, že ich nepíšem dobre - z grafického hľadiska. Avšak na druhej strane písanie úvodzoviek iba hore mi zasa nesedí pravopisne - to je v angličtine, avšak slovenčina má v tomto iné pravidlá... Myslím, že pri bežných programoch na písanie sa človek musí rozhodnúť medzi dvoma riešeniami, v podstate oboma chybnými :D Buď bude písanie gramaticky správne a graficky nesprávne alebo naopak...

2 weras | 29. září 2014 v 7:11 | Reagovat

Ať už povídka dopadne jakkoliv,snad už zůstanou spolu. Spolu by mohli přežít. Taky si myslím,že už by mohlo dojít k nějaké akci.To povídání v nicotě je sice zajímavé,ale pro mě je ubíjející,že je to právě jenom povídání. Snad tam bude příště něco víc. Děkuji!!!!!

3 Mononoke | 30. září 2014 v 17:51 | Reagovat

Svetielko nádeje v zlomyseľnej desnej more Zla prieviedlo k sebe na dotyk dve obete. Som zvedavá na pokračovanie.

4 Sonka | Web | 30. září 2014 v 23:32 | Reagovat

Krásna kapitolka. Som veľmi zvedavá ako to s nimi celé dopadne, tajne dúfam, že dobre. Teším sa na ďalšiu časť :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama