Západ slunce nad jezerem

21. září 2014 v 16:26 | Mariella |  O Zlatý brk Albuse Brumbála
Název: Západ slunce nad jezerem
Fandom: Harry Potter, Doctor Who
Přístupnost: bez omezení
Postavy: Hermiona Grangerová, Doctor.
Varování: Crossover
Shrnutí: Jeden podvečer a jeden návštěvník, kterého by v Bradavicích nikdo nečekal.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří svým právoplatným majitelům.
Poznámka: Psáno do sosáckého klišé binga.


Slunce se pomalu sklánělo za hory v dálce a mdlý svit se odrážel na hladině jezera. Nevnímala to do okamžiku, kdy zjistila, že strom obrací svůj stín a ona stěží přečte slova z učebnice. Povzdechla si. Připadalo jí, že dny jsou až moc krátké a každou chvíli se musí vracet zpátky do hradu. Zpět do ruchu, vtíravých pohledů a dotazů. Doufala, že zažije klidný rok, alespoň pro jednou, ale jak se zdálo, zmýlila se. Přitahovala větší pozornost, než by chtěla. Jako jediná osoba ze Zlatého tria, která se rozhodla dokončit školu a složit OVCE, zatímco její přátelé se stali bystrozory.

Posbírala si knihy i pergameny a vydala se na tichou cestu vzhůru. Poslední sluneční paprsky ji hřály na zádech, třebaže se ani na okamžik nezastavila a nepohlédla na nádheru rozprostírající se na nebi nad ní. Náhle se však přeci jen zarazila. Zamračila se pro sebe, ale ani poté, co potřásla hlavou, zvuk nezmizel. Ne, místo toho zesílil a přehoupl se do nových výšek. Otočila se a zůstala zaraženě stát, protože jen kousek od ní se objevila modrá budka.

Někdo by mohl mylně přepokládat, že čarodějku něco takového prostě překvapit nemůže. Vždyť v kouzelnickém světě se i samotní lidé objevují jen tak, z ničeho nic. Jenže tohle bylo něco jiného. Poněkud modré, hranaté, neznámé a zavánějící mudlovským světem.

Sebrala odvahu a s hůlkou v ruce se pomalu přibližovala k budce. Když od ní byla sotva tři metry, dveře se otevřely. Ven se vyvalil hustý dým a vzápětí vyklopýtal jakýsi muž, v rukách držící cosi, co jí nápadně připomínalo hasicí přístroj, který si matně ještě pamatovala z doby, kdy žila se svými mudlovskými rodiči. Následně ho vhodil dovnitř a zavřel dveře, s jistou úlevou se o ně opřel a podíval se vzhůru na oblohu.

"Och, za tu krásu to stálo."

Už už měla na jazyky nějakou kletbu, ale rozmyslela si to. Nevypadal nebezpečně. Spíš podivně. Trochu blázen, když tam jen tak stál, v lehce ohořelém kabátu a s rozcuchanými vlasy. Usmíval se, když pozoroval stmívající se oblohu a hrad tyčící se nad krajinou.

"Promiňte," oslovila ho konečně. Ale neznělo to tak, jako když byla mladí - a na tu změnu si stále nedokázala zvyknout. Byla v tom určitá síla a jistota, která muže okamžitě přinutila otočit se a spatřit ji.

"Zdravím!" zářivě se na ni usmál. "Nevíte, prosím, kde to jsem?"

Ta otázka ji překvapila. Tak to tedy je mudla, protože každý čaroděj by okamžitě poznal, kde se to vlastně nachází. Ale jak by se tu mohl u Merlina ocitnout mudla?

"Jak jste se sem dostal?"

Pokrčil rameny. "Nějak jsem chtěl do Skotska. TARDIS se to moc nelíbilo, taky ten požár…"

"Správně byste tu neměl být." Nechápavě nadzvedl obočí, a tak pokračovala. "Kouzla proti mudlům. Nevypadáte jako čaroděj."

"Jo, jo, to je pravda," pokýval hlavou, a pak otevřel dveře budky. "Asi bych tu neměl být, takže…" Pokusil se dostat dovnitř, vstoupil a vzápětí se vrátil, kašlající a zuřivě mávající kabátem.

"Jste v pořádku?" zeptala se ho Hermiona. Pokýval hlavou, ale nevypadalo to tak. S povzdechem odložila učebnice a pergameny na zem a navzdory jeho chabému pokusu o zastavení vešla do budky.

Hustá mračna kouře a ohavný pach. Popel ji štípal v očích, ale přesto se vydala dál. Plameny se šířily ze středu, od podivného panelu. A přeci stačilo několik kouzel na to, aby se vše vrátilo do normálu. Třebaže pak byla podlaha mokrá a při cestě zpátky se na ní dívka málem ocitla - kdyby ji nezachytila pohotová ruka.

"Nevypadáte překvapeně," konstatoval Doctor, když jí pomáhal na nohy.

"Měla bych být?"
"Většina lidí je zmatená z toho, že je tu větší, než se zdá zvenčí."

Pokrčila rameny. "Spousta věcí je větší uvnitř."

"Takže - kam to bude?" zeptal se a opřel se o ovládací panel.

"Proč myslíte, že s vámi někam půjdu?"

"Vypadáte jako někdo, kdo už Pána času potkal. Možná mě. Tedy jako mé já z budoucnosti, pokud nějakou mám. Cestování v čase je poněkud matoucí."

Podle jejího pohledu mu došlo, že tohle byl vážně krok vedle. A že je tu ve vzduchu něco jiného, zvláštního… Něco, čemu sám nerozumí.

"Netušíte, o čem mluvím," konstatoval.

Přikývla.

"Aha," pokývl hlavou, ale oba věděli, že tu jsou právě dvě nechápající osoby.

"Kdo jste?" zeptala se po minutě ticha Hermiona.

"Doctor," odpověděl. "Vy?"

"Hermiona Grangerová. Jen Doctor?"

"Jen Doctor."

Pokývla hlavou. On také.

"Vážně jste mě nepotkala?"

Zavrtěla hlavou.

"V našem světě je tohle normální," začala po chvíli, "že vstoupíte do malého stanu a on má zevnitř velikost domu."

"Ve vašem světě?"

"Jsem čarodějka," řekla a vzápětí dodala: "A vy patrně ani netušíte, že někdo takový existuje."

"Ne, to ne," zarazil ji. "Čarodějnice jsem už jednou potkal. A kouzla. A Shakespeara. Od té doby mě vážně nemají v lásce," připustil, "jaksi jsem je zavřel do jejich kříšťálového čehosi."

"Na věštění jsem přestala chodit, jestli vám to pomůže."

Zasmál se. "Zcela určitě nejste jako ony. Poznal bych to."

"Když jste si tak jistý," pokrčila rameny a popošla o kousek blíže. "Říkal jste cestování v čase?"

"To ve vašem světě není normální?"

"Rozhodně na to nejsou potřeba podivné budky."

"Máte něco proti TARDIS?!"

Zavrtěla hlavou. Radši. Nezdál se nějak moc nadšený.

A pak, aniž by cokoliv řekla - či stihla cokoliv říct - se stroj dál do pohybu, muž mačkal všemožná tlačítka a Hermiona měla pocit, že padá, někam se propadá a cosi ji unáší. Snažila se za cokoliv zachytit, ale bezúspěšně. Najednou měla pocit, že už ji ta nicota dole musí nutně vcucnout, když se ramenem o něco bouchal.

Otevřela oči.

"Hermiono?"
Ron a Harry na ni opatrně dívali. Tvářili se vyděšeně.

"Co se stalo?" zeptala se nechápavě a opatrně se postavila na nohy.

Chlapci se na sebe nervózně podívali. "Fredovi a Georgovi nějak zlobil potlouk… asi tě trefil," řekl váhavě zrzek.

Přikývla. Za normálních okolností by možná něco řekla či se naštvala. Ale teď byla prostě jen moc zmatená. Ten Doctor - ten ji vrtal hlavou ještě v okamžiku, kdy doprovázena svými přáteli šplhala vzhůru do hradu. Nic jí nepřipadalo jako sen - jako by tím okamžikem žila, přesně věděla, co se stane.

Ale to byl nesmysl, samozřejmě. Něco takového jako přesné předpovídání budoucnosti neexistovalo, říkala si, a pak si vzpomněla na rozdělaný úkol do Starodávných run a mimoděk si šáhla na obraceč času, který měl své bezpečné místo na jejím krku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Achája | 25. října 2014 v 20:44 | Reagovat

Ach, má oblíbená témata pohromadě:-) Pěkné.

2 Elwin | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 19:54 | Reagovat

doctor, doctor, doctor :D pardon :D ale doctooor :D je to super, moc se mi to líbilo. Navíc jsem tuhle kombinaci četla prvně :)

3 Juliette | E-mail | 24. prosince 2014 v 10:17 | Reagovat

prooooooooč to není delší? a proč podle toho nenatočí díl? :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama