Prázdné židle u prázdného stolu

16. listopadu 2014 v 16:43 | Mariella |  One Direction
Já vím, že jsem kdysi tvrdila, že na 1D (a vůbec Real person fiction) už psát nebudu. Merlinužel, to má múza nepochopila, vyrukovala s nápadem a takhle to dopadlo. Ještě než začnete říct, chtěla bych poznamenat, abyste v tom nehledali žádnou reálnou událost. Já vím, že jsou tu osoby, které moji 1D tvorbuznají moc dobře a téměř okamžitě by začaly s druhou světovou, ale tentokrát ne. A navíc - je vůbec důležité, aby i takové AU bylo zaleženo na reálné události?

Název: Prázdné židle u prázdného stolu
Fandom: One Direction
Přístupnost: (12+?)
Postavy: Louis Tomlinson, (Harry Styles), jedná se o Larry.
Varování: slash, smrt
Shrnutí: Přišel, aby se rozloučil. Naposledy.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku, postavy jakožto reálné osoby mi rozhodně nepatří.

Poznámka: Nejprve si, prosím, pusťte toto:
-------
Louis nikdy nechtěl znovu vkročit do toho domu.

Bolelo to. Moc to bolelo. Jako kdyby vám někdo rozpáleným železem vypaloval díru do hrudi a zároveň do vás celá divize vyprazdňovala zásobníky svých zbraní. Jako kdyby vám kulky odtrhávaly končetiny od těla, kusy masa by poletovaly vzduchem - a přeci byste cítili, jak po nich lidé šlapou a hází je na hranici.

Přímo cítil nasládlou vůni spáleného masa. Snažil se přesvědčit sám sebe, že si to jen nalhává, že vítr skutečně nic nepřináší dovnitř rozbitým oknem s roztrženou záclonou, lehce vlající ven jako vlajka, jako mrtvý symbol. Ale nedokázal uvěřit vlastní lži. A i když si celou dobu zakazoval kouknout na spálenou mrtvolu v rohu místnosti, věděl o ní. Cítil její přítomnost. Výčitky mrtvého, co se rozlézaly do všech koutů světa s jedinou větou k vyřčení: "Proč? Louisi, proč? Proč žiješ a proč dýcháš, proč tu stojíš, když my všichni jsme mrtví?"

Chtěl se sklonit. Ale nedokázal se ani podívat. Co by pak měl dělat? Měl vzít do náruče tělo přítele, kamaráda, společníka od dětských let? Ne, ani tichá výčitka ho k tomu nedokázala přinutit. Ne, můj drahý příteli, ne, Nialle, který jsi tento dům vždy rozzářil svým smíchem - nemohu. Co ode mě žádáš? Pohřeb? Uklidnění ve slovech církve, když kostely, synagogy i mešity hoří? Jak bych ti mohl přinést věčný klid, o který žádáš?

Potřeboval jít dál. A pryč. V ten samý okamžik. Jeho rozum říkal, ať uteče. Nemusí to být. Nikdo mu to nevyčte, když všichni jsou mrtví. Ušetřil by si tu spoustu bolesti, co se tu na něj valila ze všech stran. A přeci se jeho nohy samy daly do pohybu, stoupaly po rozvrzaných, zaprášených schodech. Kapky krve zdobily stěny, strop i podlahu - jako dotěrná plíseň šířící se větrem.

Věděl, že je tam najde. Nechali je tam. Ponechané napospas zvěři, co se snad do domu přikrade. Napospas ptákům, co vletí rozstřílenými okny, aby si uspořádali hostinu na pomalu rozkládajících se tělech. Museli jim vyklovat oči. Ty krásné oči, které vždycky tolik miloval…

A přeci jen jeden člověk, jen jedna smrt ho zasáhla natolik, aby dokázala zastínit cokoliv ostatní. I pohled na jakoukoliv mrtvolu byl o mnohem lepší, než pouhé vědomí, že on je mrtvý.

A především věděl, že ho tam najde.

Přesto tam šel. Proč? Netušil. Možná v tom bylo nejasné tušení. Kam byste šli jako na poslední místo před svou smrtí, když ne tam, kde leží v mrtvolném chladu váš milovaný?

Byli tam všichni. A všichni do jednoho mrtví a ztuhlí. Místnost páchla - sladce, odporně, nevábně. Vkrádala se do každého místečka, infikovala každou čichovou buňku, vzduch ji unášel ven - a přeci skrývala jen jedno obrovské a nechutné patetično.

Dovolil si pohlédnout. Dovolil si klesnout na kolena, před tou tragédií, před tou ztráta, která je všechny postihla. Když se díval na stůl jen s jedním stolem a pěti židlemi. A třemi nehybnými těly.

Prázdné židle u prázdného stolu…

"Co jsme to vlastně udělali? Co jsem to udělal já?" přemýšlel, když mu zrak padla na Zayna. Černé vlasy rozhozené po zaprášené podlaze, kterou pokrývala vrstva zaschlé krve. Zbraň jen několik centimetrů od bezvládné, bledé ruky. Díra v hrudi a potrhaný šat. Prázdné oční důlky pozorující strop bez schopnosti cokoliv spatřit. Zakrvácený nos bez možnosti ucítit zdejší štiplavý pach.

A Louis se bál. Každou vteřinu, každou minutu, která tu připomínala celá staletí. Slzy se mu řinuly po tvářích, hlučně dopadající na podlahu v marné pravidelnosti. Vše ztratilo smysl. Byli mrtví. Jakou měla jeho existence smysl? K čemu žít, když přijdete o osoby, co jsou vám bližší než rodina?

Liam ležel na rozdíl od ostatních na stole. Hruď měl jako jehelníček, když do ní schytal plnou dávku hned z několika zásobníků. Prázdné díry, kaluže krve, oči vytřeštěné a děsivě prázdné. Ruce rozhozené do stran, křehké a polámané. Kdysi jsi těma rukama psával. Dnes se prsty marně drápou pro spravedlnost, kterou nedokážeš uchytit. Snad proto, že vymizela z celého světa a marně o ni voláš, příteli můj.

Věděl, že má ještě šanci odejít. Nikdo by mu to nevyčítal. Nikdo jiný, jen on sám. Ani nikdo jiný by to nevěděl. A jediná osoba, která by s tím musela žít, by byl on. Proč se s tím strachovat? Proč si tak ipouštět tu nenáviděnou bolest k tělu, když mohl odejít, mohl zavřít oči jako všichni ti lidé, co se schovávali ve svých domech.

Nevládla tu spravedlnost. Snad by si to pak ani nemusel vyčítat sám sobě. A přesto šel. Namáhavě se postavil na nohy, na okamžik se musel opřít o zakrvácený stůl. A pak jít dál, udělat těch několik těžkých kroků směrem k oknu.

Nevypadl. Třebaže se v okamžiku, kdy ho střelili, nacházel tak blízko okna, až uvažoval, zda tu jeho ledové tělo vůbec najde. A našel. Složené o zeď, oči zírající do prázdna. Díra v hrudi, tam, kde snad mělo být jeho srdce. Laskavé, něžné srdce.

Věděl, že k němu musí jít. I když přes slzy neviděl na cestu a zakopával o vlastní nohy, až se téměř zhroutil k bezvládné mrtvole svého přítele.

Co komu udělali? Čím si tohle zasloužili? Jeho racionální stránka mysli možná věděla, ale nedokázal si to připustit. Ani to, že oni zaplatili. Ne on, když tu byl a dýchal a viděl. Když svíral v náručí tělo, pozemský zbyteček někoho, koho miloval, zatímco duše už dávno opustila tento svět.

Jak moc je těžké se smířit s koncem? Jak moc bolí se smířit s koncem něčeho, co vás provázelo po léta, s čím jste mohli překonat všechny těžkosti. Jak moc to bolí, když vám zaživa vytrhnou srdce z hrudi a nechají ho napospas ostrým zobákům divokých ptáků?

Nedokázal se s tím smířit. Ale bylo to tady a teď. Cítil tíhu mrtvého těla, chlad i zápach. Ale stále doufal v marné naději.

Jak by mohl teď žít sám, bez něho? Bez jeho Harryho? Jak by mohl dýchat, existovat, když tím jediným činem zabili je oba? Zabili budoucnost dvou lidí během jediné vteřiny, kdy střela našla svůj cíl. Vymazali minulost, protože už nikdo na ni nemohl vzpomínat, a přítomnost se proměnila v neexistenci, v pouhý stav před smrtí, vyčkávaní té staré dámy s ostrou kosou.

Vzali život, vzali čas.

Vzpomínal. Naposledy. Na první polibek, dotyk motýlích křídel a trapný střet dvou tváří, který skončil smíchem. Večery protančené na této podlaze. Objímání v jedné posteli. Jemná rozkoš, šířící se celým tělem jako lavina. Jeho úsměv a krásné oči, které se na něj tak často dívaly z temnoty.

A teď byly prázdné. I on byl prázdný. A nikdo mu nemohl odpovědět na jeho slova.

Miluji tě.

Ale venku byly hlasy. Ulice byla rušná. I město žilo a vstalo. Znovu. A znovu u tohohle domu.

Neutekl, když zaslechl výstřel. Neutekl, když viděl první plamen. Nevyskočil z okna, když ucítil kouř a dým. Nebál se, když dřevo praskalo. Nebál se. Protože jediné, co chtěl, bylo umřít společně s ním. I když on už byl dávno mrtvý a jen mu klidně ležel v náručí jako hadrová hrdinka. A Louisovy slzy nedokázaly uhasit jiskru, co se uchytila na nehybné hrudi.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michato | 16. listopadu 2014 v 17:11 | Reagovat

Lze na to něco povědět? Já teda slova nalézt nedokážu.

2 Meredith. | 16. listopadu 2014 v 18:26 | Reagovat

Vážně se těším na den, kdy napíšeš něco veselého. Bude to příjemná změna. Ale na druhou stranj ty jsi proslulá maličko (chci být milá) depresivními motivy a tak.
Takže vlastně nic veselého nepiš. Nehodí se to k tobě.
Ale k tomuhle dílu.
Elízo, doufám, že jsi na sebe pyšná. Rozbrečela si mě. A dojala. A dala mi další důvod k tomu, abych se zahrabala někam hluboko a v životě už nic nenapsala.
Tohle je... já ani nemám slov (i když obvykle pusu nezavřu).
Takže si sem domysli obrovský kompliment, protože já jdu konečně splnit slib a přečíst si SK.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama