Žij, než přijde zítřek - 1. kapitola

19. listopadu 2014 v 17:00 | Mariella |  Žij, než přijde zítřek
Kruh skončil a já jsem tu s další povídkou. Přiznávám, že se nejedná o čistý slash. Po první kapitole možná budete mít pocit, že je to spíše het, nicméně věřím, že jak děj bude postupovat, tak tam těch párů bude až až.

Amerika, červen 1995. Emily Potterová končí svou zahraniční kariéru. Poslední večer před tím, než se navrátí do rodné Anglie. Do míst plných vzpomínek, starých známých, zrad a stínů minulosti. A i když může svůj odjezd nejprve s napětím očekávat, náhle se promění do něčeho, co ji donutí zapochybovat. Ale bude mít na pochyby v následujících měsících vůbec čas?

Název: Žij, než přijde zítřek
Část: 1.
Přístupnost: bez omezení
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účel zisku; postavy, místa a vše ostatní patří J.K.Rowling.


Nikdy jí neřekla, že ji miluje.

Emily si to uvědomila náhle, třebaže to věděla celou dobu. Ale náhle to pociťovala, stejně jako všechny ostatní dojmy z toho okamžiku. Hudbou linoucí se nevelkým sálem, rychlé tempo tance a nohy pohybující se po parketu téměř automaticky. Náhle se nedokázala podívat do její tváře, pohled upřeně upírala do dálky, na ostatní páry a několik osob, co seděly u stolů u stěn místnosti. Ale věděla, že Elizabeth se usmívala. Štěstí jí čišelo z tváře, oči byly veselé a tváře lehce zbarvené do červena. Její ruka byla stejně něžná jako jindy. Jako všechny ty noci, kdy ji laskala a přiváděla na několik sekund do ráje. A přeci jí dnes připadala jiná. Drsnější. Bez citu. Maska spadla, pravda přišla najevo.

Skladba skončila. Elizabeth se k ní naklonila a odhrnula pramen vlasů z tváře.

"Už bys klidně mohla odejít," řekla jí a dlaní nepatrně přejela po jejím boku, "chci tě. Alespoň naposledy, než se vrátíš k těm vašim Keltům."

"Ale já nechci," odpověděla Emily rovnou, možná trochu prudce, ale ta slova z ní vystřelila jako rána z děla. Nechtěla. Nesnášela sex na rozloučenou. Podivnou noc, po které by mělo následovat dojemné loučení. Nechtěla, protože se odmítala trápit kvůli něčemu tak patetickému, jako byla láska.

Odešla středem parketu, zatímco hudba dál hrála. Melodie přešla do rychlého tempa džajvu a Em se jen pro sebe usmála, když se málem nestihla vyhnout vedoucímu bystrozorů a jeho manželce, se kterou vévodil celému sálu.

Zamířila přímo ke stolu, doufajíc v něco normálního pití. Když jí zrak padl na tmavě hnědý nápoj, na který si ani po několika letech nevznikla a jen v ní vyvolával vzpomínky na lahodný máslový ležák, instinktivně zamířila o něco dál.

"Požádal bych vás o tanec, paní Potterová, ale zdejší tance neovládám," oslovil ji kouzelník, který se jí neuvěřitelně zvláštním způsobem zjevil v cestě. Oděn ve společenském hábitu barvy noční oblohy a obličejem, který mu ještě na rozdíl od většiny ostatních osob v místnosti nehyzdily jizvy, by mohl být považován za vzor krásy. Pro Emily byl spíše vzor bystrozora, který brzo zemře, nebo se jeho chování naprosto změní.

Zcela bez zábran věřila spíše v první možnost.

"A já vás mohu ujistit, že bych si s vámi stejně nezatančila, neboť nejsem žádná paní," sotva na něj pohlédla a pokračovala v cestě. Nevyřčenou věc nepochopil. Vydal se za ní dál, ústa roztažena do nechutně falešného úsměvu.

"Přijměte prosím tedy mou omluvu. Jen jsem ani nedokázal pomyslet na to, že by osoba tak krásná jako vy mohla snad být neprovdána."

Na jazyku už cítila krásnou chuť kletby. Jako kdyby ji neznal a nevěděl, že ona je i přes svůj věk jen slečna. A jako kdyby nevěděl, že není a nikdy nebude typ osoby, co by mu skočil na laciné lichotky francouzského stylu.

Zachránil ji ale další muž. Mířil sebejistě k ní, s lehkým úsměvem na tváři. Čaroděje ignoroval, minul ho a uklonil se Emily.

"Pan Guiden mě za vámi poslal, slečno Potterová. Upřímně jsem doufal, že vás tu zastihnu, když poznamenal, že se zítra vracíte do Británie."

Emily zabralo jen chvilku přemýšlení, kdo to vlastně je, než si vzpomněla, že i ona s panem Guidenem - totiž s vedoucím odboru pro dodržování kouzelnických zákonů - mluvila, a že se zmínil i o muži, který tu teď stál před ní. Vysoký, s nezajímavými vlasy a přívětivým obličejem, který zářil vyrovnaností a zvláštním klidem.

"Ráda vás poznávám," usmála se tak, že to otravného Francouze donutilo k ústupu. "Velmi mě překvapilo, že je tu tak silná spolupráce s mudlovskými orgány."

"U vás nic takového není?" lehce se podivil. "Myslel jsem, že například SIS…"

Zavrtěla hlavou. "Pokud se za poslední roky nic nezměnilo, tak o našem světě ví jen mudlovský ministerský předseda."

"Jste pryč hodně dlouho?"

"Víc, než je normální. Většinou nějaký bystrozor odcestuje na rok či dva, já byla v Anglii naposledy téměř před třinácti lety."

"Nikdy jste se nechtěla vrátit?" zeptal se s nezastíraným zájmem.

"Ne. A pořád byla země, kam jsem se mohla vydat, co udělat… První roky jsem pořád potřebovala něco dělat, jinak bych zešílela. A teď - je krásné se vrátit do rodné země s vědomím, že je tam klid a mír, žádný šáhlý černokněžník ani nic podobného."

"Prakticky mě neznáte," poznamenal náhle, "a stejně se mi svěřujete."

"Jste mudla," namítla s úsměvem. "Téměř každý čaroděj by si z tohohle odvodil nevyčíslitelně věcí. Ale vy? Vy mě musíte vidět jen kouzelníka, který kvůli vzrušení, z akce, kdy může zemřít během mrknutí oka, neváhá opustit domovinu i vše, co miluje."

"Není tomu tak?" zeptal se lehce zmateně. "Víte, mluvil jsem o vás s několika čaroději. A vždy jsem měl pocit, že tomu tak musí být. Že vás to baví, jako jiné baví jejich práce. Možná lehký workoholismus…"

Viděla na něm, že je zmatený. Líbilo se jí to. Nestávalo se často, že by někdo z tohohle byl zmaten, že nevěděl. Ale co mohl mudla tušit o válkách a dávných mrtvých? O tom, že každý bystrozor je veskrze sebevrah, pokud slouží aktivně tak dlouho a dobrovolně. Smrt tu číhala na každém kroku a všichni si toho byli vědomi. Nebylo to o workoholismu - třebaže Emily ani netušila, co ten mudlovský výraz znamená - prsty v tom mělo něco mnohem hlubšího a temnějšího.

"Ne," opravila ho. "Vlastně je to o tom, že nemám koho ani nic ztratit. Ale nechme toho, nechce se mi o tom mluvit. Nezatančíte si?"

Rychlá skladba zrovna tančila a pomalu ji svým nahrazovala jiná, pomalejší, lehká a svůdná. Přikývl a vzal ji opatrně za ruku, jako kdyby se mu snad měla v dalším okamžiku rozpadnout pod prsty. Usmála se a nechala se dovést doprostřed parketu, zaujmout taneční držení a v další chvíli se už unášet hudbou v pomalém tempu rumby.

Zbožňovala ten tanec - když ho měla s kým tančit. S někým, kdo odpovídal na nenápadné pohyby, na její úsměv. Lehce si ji k sobě přitahoval a dával vyniknout jejím krokům, bez zbytečných pokusů o něco víc. Bavilo ji to, stejně jako jeho. Při tanci odpadly všechny možné předsudky a celý sál v něm neviděl mudlu. A v ní ztrápenou hrdinku moderního kouzelnického světa, kterou bylo v některých věcech lepší ignorovat, aby jí v dalším okamžiku hodili na krk další sebevražednou akci.

Uvolňující pocit, co prostupoval celým tělem, euforie, tak dlouho nezažitá a nepoznaná. Připomínka dávných časů, ochutnávka štěstí a radosti. Jen díky zvláštnímu spojení dvou lidi, kteří to potřebovali. A věděli to. Jen se nejednalo o nic, na co by mohli dosáhnout svými vlastními silami. I to pomyslné modré z nebe jim někdo musel přinést.

Skončilo to až moc rychle. Odebrali se zpátky ke stolům, ale už to nebylo jako předtím. Emily to věděla a za nic si nechtěla připustit, aby o tu vzácnost tak rychle přišla. Omluvila se, zběžně se rozloučila s několika málo lidmi - s těmi, se kterými ji pojil vztah o něco bližší než u jiných- a pak se vydala ven, ze sálu, skrz tichými chodbami ministerstva.

Stál u výtahů. Jen tak mimoděk se lehce pousmála. Věděla, že ji nepronásleduje. Byla ráda za to, že je tu také, že s ním může prohodit několik posledních slov.

"Ani jsem se nezeptal, jaké je vaše křestní jméno," řekl, aniž by se otočil. Vycítil její přítomnost, když se zastavila vedle něho a čekala.

"Emily."

"Harry."

Lehce sebou trhla.

"Stalo se něco?"

"Ne, jen… mi to jméno někoho připomnělo. Není to vaše chyba."

"Přišla jste o někoho," odtušil s podivně smutným tónem.

"I vy."

"Jmenovala se tak má snoubenka. Zemřela při misi."

"Harry je můj synovec. Jeho rodiče zavraždil jeden… černokněžník. Kvůli zradě přítele. Dlouhá historie."

"Proto jste bystrozor?"

Zjevil se výtah. Otevřel jí dveře a nechal ji jít jako první.

"Ne. To jsem byla už s bratrem předtím. I když ano, možná jsem tím byla ovlivněna během studií. Na druhou stranu je to svým způsobem rodinná tradice."

"Moji rodiče mi nikdo tohle zaměstnání neschvalovali."

"Většinou to dělají. Když si konečně uvědomí, že je to nebezpečné a mají o vás strach."

"Koukám, že je to všude stejné."

"Myslel jste si něco jiného?" lehce se na něj pousmála a křivka jejích rtů ho donutila jí úsměv oplatit.

"Nemůžete mě to mít za zlé. Kvůli věcem, které jsem o vašem světě slyšel, si člověk pomyslí mnoho."

"Budu doufat, že to přejde. Už vám nikdo vysvětloval princip posílání dopisů po sovách?"

"Ano. Jednu jsem si dokonce pořídil."

"Tak ještě požádejte o vysvětlení, jak posílat do Anglie."

Překvapeně se na ni podíval. Usmívala se. I on. Po dlouhé době, ale přeci. Náhle výtah zastavil. Vyšli ven do otevřeného atria a on ji automaticky doprovodil ke krbům, zatímco si Emily naposledy prohlížela místa, kudy chodila každý den několik let.

Teď v noci byla opuštěná. Atrium i přilehlé chodby zely prázdnotou. Ani smích, hlasitě unikající z ústředí bystrozorů, tady dole nebyl slyšet. Jen ticho, dvojice kroků rozléhající se po prázdném prostoru. Náhle si uvědomila, že i přes zdánlivou podobu je to tu naprosto jiné než v Anglii. Větší, dramatičtější, světlejší. Na pohled přívětivější, ale bez sladkého závanu domova. I po tak dlouhé době cizí a neosobní.

"Stalo se něco?" zeptal se, když si všiml jejího výrazu.

Zavrtěla hlavou. "Ne. Jen se těším domů."

"Dovolíte mi vás navštívit, pokud budu mít cestu kolem?"

Záblesk štěstí. Zvláštní pocit v srdci, který si dávno zakázala. Sladká chuť na jazyku.

"Rozhodně."

Náhle se jí nechtělo domů i navzdory těm několika slovům, co vyřkla před okamžikem. Opustit vše, co jí dělalo společnost v poslední době. Akci a napětí, boj s černou magií - a ten zvláštní, zakázaný cit, co se tu náhle zjevil. Skutečně to vše měla opustit kvůli tomu, aby se sice dostala domů, ale jen do další přestupní stanice, místa, kde se na ni všichni budou dívat s údivem hned v okamžiku, kdy řekne své jméno? K práci, která z většiny bude spočívat v rutinním papírování a chytání magických tvorů, co na ně hodilo oddělení pro dohled nad kouzelnickými tvory?

Naposledy se na ni usmál, když vstupovala do plamenů, a přitom se chtěla rozběhnout naprosto opačným směrem, uchvácena tím zvláštním pocitem, jako kdyby to bylo vůbec poprvé v jejím životě. A pak vše během mrknutí oka zmizelo. Ministerstvo i ten přívětiví mudla. Objevil se její byt, obyčejný jako všechny ministerské byty.

Místnosti už zely prázdnotou. Ocitla se před krbem. A přímo před ní čekal její kufr, magicky zvětšený, aby se do něj vešlo vše, co si s sebou brala zpátky.

Zpátky domů. Zpátky do Anglie. Zpátky do míst, o kterých ani netušila, že se znovu ocitla zachycena ve spárech rostoucí moci černé magie.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nits | Web | 19. listopadu 2014 v 17:14 | Reagovat

Páni, je to vážně super! :3
Zlepšuješ se! Víš to? Měla bys!
Těším se na další,drahá. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama